Almérion

Furamar MnohotvářnýTrvalý odkazTisk

Nedlouho po Ahaurově soudu sešli se bohové znovu na Numbiramu, aby vyslechli Furamarova slova. Jen Khiellën nepřišel – vzkázal otci po jednom ze svých tvorů, jež mu sloužili, že má příliš mnoho práce a raději se bude věnovat lidem v údolích, než aby vysedával na horských hřebenech. Furamar byl touto zprávou zarmoucen, nemohl však svého syna nutit. V jedné věci měl totiž Khiellën pravdu – lidem se věnoval více než jiní bohové. Jenže právě tato oddanost dělala Furamarovi starost. Tak dlouho někteří bohové chodívali mezi lidmi, až lidé zapomínali, s kým mají čest, a často se stávalo, že se takový bůh musel snížit k trestům, jež lidem připomněly jejich postavení. Zkrátka čím častěji bohové pobývali mezi lidmi, tím rychleji se z nich stávaly všední bytosti a tím rychleji se i z lidí ztrácela víra. A nejvíce mezi lidmi pobýval Khiellën. Furamar měl starost, aby jeho syn neztratil všechnu svoji moc, stejně tak jako lidé ztratí víru v něj jako v boha. Bál se, aby Khiellën neklopýtl a nechtěl si moc dobýt zpět násilím. Bál se toho, nad čím Khiellën bádá, a měl strach z Khiellënovy moci pramenící z Umění. Ta moc, ač z ní byl Almérion zpola stvořen, nebyla dobrá a ti, kteří jí užívají příliš, stanou se nakonec sami jen jejími nástroji.

Tak smýšlel Furamar a mnoho bohů s tou myšlenkou souhlasilo. Proto je Furamar zavolal a proto se sešli na stolci Numbiramu, aby se poradili.

„Naše síla je v lidech a jejich víře,“ pravil Furamar. „Nebude-li víry v nás, nebude ani důvodu, proč bychom měli obývat tento svět.“

„To přece není možné!“ vykřikl Iawrin. „Kdo by pak řídil tahy ptáků? Kdo by poháněl vodu z kopců a honil se s mraky na obloze? Kdo?“

„Nikdo z nás. Lidé by si našli jinou sílu, v níž by věřili. Ale to by byl jen stín bohů, jakými jsme my. Byla by to síla pocházející z rozměrů mimo život a smrt.“

„A co by to znamenalo? Co by se stalo s Almérionem? A s námi?“ zeptala se Sepha.
Furamar chtěl odpovědět, ale místo něj promluvila Dehéa s planoucíma očima: „Vystoupí ze země… přijdou v tisících… jsou temní… nebezpečí pro syna… a oheň… navždy svítí, plane… dokud jen jediná naděje… pak zhasne… mrtev či králem.“

Pak bylo chvíli ticho a Dehéiny oči pohasly. Všichni věděli, že mezi ně přišla věštba. A ta se obvykle vyplní.
„Spojme se,“ promluvil do ticha Furamar. „Budeme silnější v jednotě – když lidé uvěří, že vše je dílem jediného boha, bude jejich víra pevnější. A bude pevnější i naše moc v tomto světě. Přestaňme chodit mezi lidi ve své podobě. Jednejme jako jeden bůh a používejme tento plášť k oklamání lidí. Nechť je to první a také poslední klam, jehož se bohové vůči lidem dopustí. Neudělejme to a lidé budou klamáni svou vlastní přirozeností a strachem navždy.“

Dlouze se rozmýšleli bohové nad tou Furamarovou věcí, pak z nich jako první povstal Ahaur a řekl:

„Pohleďte, bohové. Pohleďte sem, na mě. A povězte, koho zde vidíte? Jsem to snad já? Ano i ne. Ahaur zde před vámi stojí, toť pravda, ale duší já jsem Furamarem, jenž má mnoho tváří. A kdo to je zde po mé levici? Je to snad on, Furamar, jehož já jsem obrazem? Je to on i není! Jen Furamar před vámi tu stojí, oba zde jsme jednou myslí a jednou silou. Ta síla je Furamarem a ten má mnoho tváří.“

Pak se Ahaur odmlčel a opět bylo ticho. Pak povstal Iawrin a řekl:

„Hle, i já jsem v mysli obrazem Furamarova světa, i já jsem jím, Furamarem Mnohotvářným.“

A pak vstala Sepha a po ní Dehéa a Denneh. Všichni se prohlásili Furamarem a poslední, kdo se k tomu jménu připojil, byl Furamar sám.

Tak vstala na Almérionu nová síla a svět tu změnu přijal se zachvěním, jež postřehl i Khiellën ve své věži uprostřed Hor deště a zneklidněl. Vydal se ihned k otci na Numbiram a tam jej přivítala šestice bohů. Khiellën byl překvapen – nic se zde nezměnilo a přece bylo vše jiné. Furamar jej přivítal s úsměvem na tváři a pokynul mu, aby usedl k jeho tabuli. Dlouho pak všichni rozmlouvali a ta hostina byla poslední událostí kdy byli všichni tehdejší almérionští bohové pohromadě a v míru. Pak Furamar prozradil Khiellënovi, v čem spočívá ta proměna, kterou nelze vidět, přesto je ale prosycena každou částečkou jeho okolí. Khiellën se zachmuřil, ale neřekl nic. Pak jej Furamar vyzval, aby předstoupil před ostatní bohy. Khiellën se pomalu zvedl ze svého křesla a postoupil do středu síně. Stanul před Furamarem, ale do očí mu nepohlédl. Furamar jej vyzval, aby se připojil k jeho jménu, ale Khiellën neodpověděl. Otec se jej zeptal, proč zůstává mlčenlivý, a teprve tehdy Khiellën vzhlédl:

„Nebudu tvou součástí, Furamare!“ řekl a ukázal na ostatní bohy. „Nebudu tvým otrokem jako ti ubozí tvorové, které sis k sobě přivázal!“

Všichni umlkli a hleděli na něj. Khiellën se jen krátce ušklíbl a pak odešel dolů, na zem, a stal se Erionem Temným.

2000 © Jezevec