Almérion

Píseň o AlmérionuTrvalý odkazTisk

Píseň o stvoření světa, v qerenijštině známá jako Núrvanas i'Al Mérion.

  1. Co vítr zpívá tam na pláních,
    jakou to píseň rád zahvízdá,
    stromům a květinám ve stráních,
    ptákům, co stavějí si hnízda.
  2. Kdepak je ten, co Učencem zván,
    procházel loukami a plání,
    kdepak je ten, kdož chodíval sám,
    svíraje svou bílou hůl v dlaních.

  3. Kdo zná, kam odešel mág bílý,
    kdo ví, proč dávno opustil zem?
    Snad orli, snad jen lesní víly
    vzpomenout mohou jak přišel sem.

  4. Kdys v zemi staré panoval král,
    na zlatém trůně léta již dlel,
    nebyla bída tu, ani žal,
    do války zlé ale potom šel.

  5. Dlouhá a studená byla řež,
    zemřelo mužů v ní přemnoho,
    nakonec padla poslední věž,
    na hradbách nezbylo nikoho.

  6. Když konec byl dlouhého boje,
    zazněly trubky, zatroubil roh,
    vrátily zpět se skromné voje,
    na mnohé čekal však jenom rov.

  7. Vévodství mělo dnes šat černý,
    vévoda Rraos nepřijel zpět,
    Černovous zradil jej, ač věrný,
    do vína v noci přidal mu jed.

  8. Zahalen smutkem je rodný hrad
    Elmad svůj žal v pláči utopí,
    Rraold, syn vévodův, mužem snad,
    vzal otcův meč, helmu a kopí.

  9. A bylo noci bez měsíce,
    Černovous zrádný se vynořil
    ze tmy a jen při svitu svíce,
    do hrudi Elmad nůž ponořil.

  10. Když Rraold zřel krví zrudlý šat
    matky své na zemi ležící,
    přísahal mstu a na zrádcův hrad
    uvrhnout chtěl kletbu smrtící.

  11. Toulal se daleko do plání,
    naslouchal šumění stromů, řek,
    tu běžel s vlky, tu mluvil s laní,
    nevěděl, že zatím přešel věk.

  12. Zabloudil jednou však do lesů,
    nevěda kudy se vrátit zpět,
    volaje v kraj hlubokých vřesů,
    slyšel jen ozvěnu vlastních vět.

  13. Sedl do mechu pod vzrostlý dub,
    ukládat začal se ke spánku
    za zpěvu ptáků a vůně hub,
    v šepotu listoví ve vánku.

  14. Jemný hlas Rraolda vzbudil pak,
    spatřil u nohou svých stát starce,
    na hnědém plášti javoru znak –
    – byl to Dirgh, toho Hvozdu vládce.

  15. „Vítám tě mládenče, kde ses tu vzal?“
    zeptal se čaroděj veselým hlasem.
    „Ach, dobrý člověče, v srdci mám žal
    po matce, po otci, po domu našem.“

  16. „Snad je to hněv, který vidím v tvé mysli?
    Myšlenka na pomstu pálí jak plamen.
    Chceš-li ji vykonat, dobře rozmysli,
    Černovous dnes už je velikým pánem.

  17. Postavil sobě si na skále hrad,
    přes tisíc rytířů v jeho je stráži,
    nelehký úkol ten hodlá si dát,
    kdož by chtěl hlavu tyranovi srazit.

  18. Nezoufej ale už, Rraolde milý,
    pomohu já tobě Uměním svým,
    ještě než vzrosteš do krásy a síly,
    kouzlům a čárům tě sám naučím.“

  19. A tak šly Věky a ubíhal čas,
    z mladého chlapce se stal zralý muž
    a začal pomýšlet na odchod zas,
    pomsta jej bodala stále jak nůž.

  20. Tu přišel k mládenci čaroděj starý,
    vece: „Já naučil jsem tě už dost,
    až budeš v nouzi, pak vzpomeň mé rady:
    k Bohu se modli a přejdeš ten most.“

  21. Rraold však neviděl rady té smysl,
    sbohem dal Dirghovi v zeleném lese,
    vydal se na cestu, obrátiv mysl
    ku hradu, jenž jméno Černobor nese.

  22. Mnoha již poli a přemnohé lesy
    prošel, až potom devátého dne
    vstal před ním hrad s věží, jež nad nebesy
    tyčí se, do výše veliké pne.

  23. Strašlivý, zlověstný, jevil se hrad,
    Rraold však zasmál se, zatínal pěst:
    „Před ohněm, válkou jej uchrání snad,
    však před mou pomstou je slabá ta zeď.“

  24. Kouzla a čáry mu k prospěchu byly,
    neviděn, neslyšen kradl se stíny,
    v nejvyšší věž vešel v tu pravou chvíli,
    Černovous samoten byl ve své síni.

  25. Rraold se ukázal sokovi svému,
    hradní pán nevěděl, kdo před ním stál:
    „Zhubil jsi Rraoda i jeho ženu,
    otce i matku mou sprostě jsi sklál!“

  26. Tak pravil Rraold a vytasil meč,
    Černovous vyňal svůj, vrhli se v boj
    a ten byl dlouhý a ukrutný, leč
    Černovous zaváhal, meč proklál zbroj.

  27. Černovous v očích měl smrtelný strach,
    Rraodův syn v ten den život mu vzal,
    zas Rraold zřel krví zbrocený šat,
    dnes ale on to byl, kdo soka sklál.

  28. Nedlouho radovat mohl se však,
    když hradní stráž vešla do velké síně,
    když zhlédla pána jak leží tu sťat,
    uvrhli Rraolda do cely stinné.

  29. Osm dnů proseděl v studené kobce,
    jen suchý chleba a vodu mu dali,
    devátý den přišli strážní a soudce,
    k hluboké strži jej vzali.

  30. „Odsouzen budiž ten bezectný vrah,
    v propasti Arahort smrt jeho leží.“
    Rraold byl vyslán na dřevěný práh,
    z něhož most lanový přes propast běží.

  31. Přeťali poslední lano, když náhle,
    vzpomněl si na radu čaroděje,
    začal se modlit, leč propadal stále,
    v propast se řítil a ztrácel naděje.

  32. A tu v tom jasném a bělostném dnu,
    zjevil se Furamar, bohů to vládce,
    a řekl: „Následuj, podlehni snu
    o zemi, kam nikdo nepřijde hladce.

  33. Pak spolu letěli nebeskou bání,
    hnali se s větrem a nebyl to sen,
    tak přišli na svět a nad mořskou plání
    hvězdy jim svítily v ten prvý den.

  34. Furamar pověděl: „Je třeba píle
    k stvoření země, v níž mohli by žít
    Elfové, Lidé a růst mohly čile
    stromy a zvířata mohla tu být.

  35. Stvoříme svět, jen když spojíme síly,
    tak pravím při hvězdné noci.“
    Umění kouzel v tu velikou chvíli
    stanulo po boku bohovy Moci.

  36. Ze širé hladiny vylétl pramen,
    za ním se vynořil celičký svět,
    byl samá tráva a strom, ba i kámen,
    odevšad lidský hlas bylo slyšet.

  37. Zaplály ohně na východě,
    severní vítr z hor přilétl,
    zpěnilo vodu jižní moře,
    v západních pláních svět rozkvetl.

  38. Tak vstal Al Mérion z příboje moří,
    z moudrého Učence, z velkého Boha,
    však řeky se vylijí, ohně dohoří,
    životy pominou, zestárne doba.

  39. Kdo zná, kam odešel čaroděj bílý,
    kdo ví, proč opustil zem?
    Možná, že orli či snad lesní víly
    vzpomenou, jak přišel sem.

2000 © Jezevec