Almérion

Volání BohůTrvalý odkazTisk

Sepha

Furamar usedl na stolec, kterému se tehdy říkalo Numbiram a který byl postaven na nejvyšší hoře v srdci Almérionu. Shlížel na svět, jenž stvořil a byl spokojen. Jeho přítel Rraold pobýval ještě v lesích a učil své děti vlastní moudrosti, Furamar však přemýšlel nad celým dílem. Ze svého stolce mohl vidět až na samý kraj světa, kde se mohutné vody oceánu náhle propadaly v divoký nekonečný pád. Jeho zrak však nyní spočíval na jižních lesích. Jakýsi neklid v něm probouzel ten hvozd, jenž se jako zelené moře rozléval po celém jihu. Když odvrátil zrak a pohlédl k východu, stejný pocit se vkrádal do jeho mysli. Jak tiché a klidné zdály se být ty kraje. Pohlédl k severu, na štíty velehor. I tam panovalo to podivné ticho. Jedině ze západních plání ozývaly se hlasy Lidí, Elfů, Trpaslíků a Hobitů, ale i ty byly tlumeny podivným závojem ticha. Sám sebe se tázal: „Odkud se bere ta tísnivá samota, to ticho a klid?“ A pak si vzpomenul – to příroda spí! Není tu nikoho, kdo by létal s ptáky, kdo by kýval korunami stromů, na obloze nebylo oblaků, z kterých by tu a tam padaly kapky deště, po lesích se nikdo nehonil za zvěří, i voda v řekách jakoby čekala, až ji někdo pobídne v rychlejší tok. Bohové. Ti tady scházejí.

Furamar vstal ze svého stolce a sestoupil s hor. Rozhodnut přivést na Almérion některé z thorixských bohů, vydal se do jižních lesů, kde poprvé stanuli s Rraoldem na této zemi. Tam usedl pod mladý Iruan, který zde zasadil, a z mladého proutku vyrobil píšťalku. Začal hrát melodii, která jeho samotného na tento svět přilákala. Do vábivé melodie vplétal nitky nápěvů thorixských bohů – Ahaura a Sephy, Denneha, Ttiwua a Khiellëna, Iawrina, Niomhe a Dehéi. Melodie osmi bohů, kteří byli jeho přáteli. Ne všichni odpověděli, ne všichni přišli ihned. Museli najít cestu, kterou se dát. Ale nakonec přišli všichni.

Ahaur byl prvním. Přišel na Almérion nedlouho poté, co jej Furamar přivolal. Byl Furamarovým věrným přítelem a po jeho odchodu z Thorixu pro něj truchlil. Stejným dílem byl pak šťasten, když se s Furamarem znovu shledal a mohl s ním pobývat v jeho nové domovině. Spřátelil se s Rraoldem a s radostí sledoval, jak se malí lidé učí všemu, co jim jejich Stvořitel ukáže. Sám na sebe vzal potom roli žáka i učitele a pomáhal v mnohém Rraoldovi i Furamarovi. Nejvíce jej však zaujalo Umění kouzel, kterým na Thorixu nikdo již nevládl od doby, kdy Furamar odešel. O mnoho Věků později vynikal v Umění tak, že se i sám Furamar podivoval nad jeho talentem.

Ahaura v té době trápila jen jediná věc. Miloval Sephu, ta ale stále nepřicházela. Chodíval často za Furamarem a ptával se ho, kdy přijdou ostatní bohové. Furamar nemohl příteli odpovědět, protože ani on sám si nebyl jist, kdy se některému z nich podaří nalézt cestu na Ésmaëll. Jednoho dne ale Furamar ze svého stolce na Numbiramu pozoroval východ měsíců a tu spatřil na jihu hejno vran. Zamračil se, neboť do té doby se na obloze žádný z ptáků neukázal. Když se hejno přiblížilo, spatřil mezi ptáky ženu. Byla to Sepha, nejkrásnější bohyně, jež milovala rostliny a zvěř i ptáky. Přišla, protože ji Furamar zavolal a protože ona milovala Ahaura. Dlouho ale odchod odkládala, aby s sebou mohla vzít mnoho z těch nádherných květin a rozličných zvířat všech velikostí. Pak přišla sem, na Almérion. Furamar hned přivolal Ahaura, aby se setkal se Sephou a odložil svůj stesk. Od jejího příchodu už nebylo v lesích ani v pláních tak tísnivé ticho jako dřív a Furamar chodil spokojeně po světě.

Iawrin byl třetím a přišel stejnou cestou jako Sepha. Iawrin měl rád města. Přišel do Towerodu, prvního města Almérionu, později ale odešel do Daliemonu, kde zůstal. Měl rád lidi a miloval jejich zručnost. Obdivoval jejich výtvory – vysoké věže, bytelné zdi, dlážděné silnice. Miloval Daliemon a když se spojil s Furamarem, stal se patronem tohoto vznešeného města. Pomohl daliemonským ubránit město proti múdarinům a pomohl udržet město neporušené při Rozpadu. Stal se duchem města.

Dlouho pak nikdo nepřišel a Furamar začal mít starost. Sepha k němu přišla a řekla mu, že se může vrátit a pomoci dalším nalézt cestu. Ahaurovi se ta slova nelíbila, ale Sepha se nechtěla vzdát. Nakonec Furamar souhlasil a Sepha odešla. Na dlouhou dobu pak nastalo opět to tísnivé ticho, jaké vládlo Almérionu před jejím příchodem, a byla to smutná doba. Sepha našla jinou cestu, byla kratší a lehčí, ale byla nebezpečná. Vedla Smrtí. Sepha jí procházela a byl tu nespočet stínů. Všichni se dívali a mohli na ní nechat oči – přinášela do světa stínů živoucí světlo. Nejdříve jen šeptali a ukazovali na ni, ale později se jí bloudivé duše začaly dotýkat. Mrazivě ledové ruce z ní vysávaly teplo jejího života – nelíbilo se jí to, ale přesto šla dál. Šla rychle, ale ladně, aby jim neposkytla nejmenší záminku, aby si mysleli, že chce utéci. Prošla dveřmi a uviděla slunce. Konečně. Dveře se za ní zavřely a nebylo zde nic, jen dlouhé schody dolů z hor a bílé světlo slunce. Vítr jí ovíval tvář. Byla volná a chtělo se jí letět. Letěla, majíc pod sebou pustiny Thorixu. Tam zahlédla Denneha, lovce. Proměnila se v bílou laň a přišla k němu blíž, aby ji mohl spatřit. Stalo se a nějakou dobu na sebe jen hleděli. Pak Denneh vykročil a laň se dala na útěk. Běžel za ní, jak nejrychleji mohl, nemohl ji ale dostihnout a nakonec se mu ztratila. A pak ji spatřil. Stála tam a dívala se, ne však na něj. Stála a dívala se dopředu, ve směru, kterým oba přišli. Chtěl vědět, co ji tak zaujalo, a pak to spatřil. Z bílé záře vystoupil člověk – žena oděná v bílé říze, na čele měla čirý křišťál. Laň přišla blíž a pak do ní vstoupila. Staly se jednou bytostí v podobě ženy – Sephy. Poznal ji až teď. Společně pak nalezli cestu a odešli na Almérion. Tak přišel čtvrtý bůh, lovec, a s jeho příchodem ožily potemnělé hvozdy a všelijaká zvěř se honila lesy, aby unikla Dennehovu luku.

Pátým bohem se stal Khiellën, Furamarův syn. Byl nadšený novým světem a ihned si zamiloval lidi. Podněcoval v nich touhu po bádání, po poznání věcí přesahujících Ahaurovy znalosti Umění, chtěl, aby poznali tajemství řemesel a naučili se používat svou fantazii jako klíč k novým vynálezům. Jeho přičiněním začali po Rraoldově smrti jeho žáci sepisovat knihu kouzel Snald a jeho byl i nápad ukrýt ji po Rozpadu ve zdech kláštera v Kalmale. Tak dlouho chodil mezi lidmi, až mnozí zapomněli, kým Khiellën doopravdy je, a to vedlo k prvním svárům mezi bohy.

Dehéu, věštkyni, přivedl Khiellën. Věděla, že pro ni přijde. Věděla, že zaklepe čtyřikrát, a věděla, že bude mít šedý kabát. Bylo to tak. Když přišel, nemusel nic říkat. Věděl, že ona už všechna jeho slova zná. Jen jí pokynul na pozdrav a ona se zvedla, aby s ním odešla. Věděla, že to přijde, a nechtěla to měnit. Mohla, ale nechtěla. Skutečně si přála s ním odejít. A tak se i stalo. Khiellën uspíšil Dehéin příchod, aby přinesl svým milovaným lidem patrona poznání většího, než jim dokázal přinést on sám. Proto, stejně jako před ním Sepha, prošel Smrtí, aby se dostal zpět na Thorix. Něco ale v říši stínů poznal. Něco, o čem nikdy nemluvil, pokřivilo jeho duši a umlčelo jeho smích. Nadále učil lidi všemu, co znal, neustále u nich podněcoval nové nápady, ale v mysli byl jinde – přemýšlel nad něčím, o čem nikomu nepověděl.

Později, za dob svárů, přišel Furamarovi na pomoc Ttiwu. Dlouho se zdržoval na Thorixu, kde jej bylo potřeba více než v mírumilovném Furamarově světě, a nespěchal s odchodem. Pak, když jej Furamar zavolal podruhé, přišel. Opustil Thorix a jeho nekonečné války, aby pomohl svému příteli v boji úplně jiném. Furamar jej přivedl, aby v něm našel oporu při boji proti Khiellënovi. A s ním přišla Niomhe, aby ochránila lidi podléhající Khiellënovým temným nemocem. Tak přišli nakonec všichni. Někteří v míru a z radosti, jiní v době zlé a z nutnosti.

2000 © Jezevec