Almérion

Dhur-drúTrvalý odkazTisk

Elfské děti znají hodně povídaček, kterými je strašily jejich rodiče, když nechtěly poslouchat. Ale nejděsivějším z příběhů je ten o Dhur-drúovi. Je to příběh o tom, jak se temné síly vždy obrátí proti lidem, ať už jsou dobří nebo zlí.

Jako všechny temné příběhy, i tento začíná již velice dávno za prvních Věků, kdy ještě na světě bylo málo měst a naopak více hvozdů. Elfové v těch dobách ztěžka dobývali každičký kousek lesa a měli radost z každého lokte úrodné půdy, který se jim podařilo na hvozdu získat. I tehdy už ale žili páni, kteří pohrdali obyčejnou prací a chtěli vládnout železnou rukou těm, kteří byli příliš slabí, než aby se vrchnosti ubránili. A tento příběh je o jednom takovém pánu, který svůj dům zbudoval poblíž Mirenthu v Plačících horách. Pravé jméno toho elfského šlechtice již bylo zapomenuto, ale mirenthští ho zvali Rudým vladykou. To jméno však neznačilo barvu jeho kůže nebo snad šatů, nýbrž odráželo jeho činy – za každý skutek, který se mu protivil, dal své poddané zmrskat do krve.

Dům Rudého vladyky byl vpravdě velkolepý – jeho stavitel totiž pocházel ze slavné Jarkary, prvního elfského města, a vladyka na stavbě nešetřil. Dům se honosil dvěma mohutnými věžemi zpola spojeným s prastarými stromy Iruany, klenutými mosty spojujícími stromové plošiny a pevnostní věže, masivní kruhovou hradbou, jejíž každičký kámen byl mistrně vyzdoben rostlinnými motivy. Vladyka ten dům stavěl po devět Věků a když jej po tolika létech slavnostně dokončil, dal vyvalit pro poddané devadesát devět sudů vína – to bylo poprvé a naposledy, kdy jej elfové zvali dobrým pánem.

Do jednoho léta po dokončení domu se vladykovi narodil syn. Měl z něj nezměrnou radost a čím byl chlapec starší, tím více jej brával s sebou na cesty po svých zemích. Jednoho dne se ale koni malého vladyky připletlo do cesty dítě – kůň se vzepjal a shodil svého jezdce na zem. Chlapec vyvázl jen se zlomenou rukou, ale zlost Rudého vladyky padla na sirotka, který nehodu zavinil. Pán v hněvu tasil svůj velký meč a na místě sťal dítěti hlavu s ramen. Bezhlavé tělo svezlo se do prachu země a zbarvilo ji krví. Polovina podhradí zůstala nehybně stát, nikdo se neopovážil na vladyku jen pohlédnout, aby jej nestihl stejný trest, jako nebohého sirotka. Pán nasedl zpět na svého koně, svého chlapce vytáhl k sobě a odcválal zpět do hradu. Elfové ještě dlouho zírali na mrtvého chlapce, než sebrali jeho tělo a pohřbili jej. O tomto dni pak dlouho ještě mluvili muži v krčmě a mnohokrát Rudého vladyku prokleli.

Pak jednoho večera vešel do krčmy muž, od pohledu cizinec. Posadil se ke krbu a poručil krčmáři donést svařené víno a chléb. A zatímco jedl a pil, naslouchal, o čem místní elfové mluví. A byla to stará písnička o zlém pánu a vraždě na rynku. Tu se k nim cizák otočil:

„Zdá se, že bych vám v té vaší záležitosti dokázal pomoci,“ pověděl s úsměvem na zarostlé tváři.

„A co tobě je do našich strastí?“ divili se chasníci.

„Dohromady nic, ale chcete-li s tím vaším vladykou něco udělat, nemůžete o tom jen klábosit v hospodě. Jestli nechcete, aby každý den jednoho z vás nechal zmrskat a aby vraždil vaše děti, dejte mi na oplátku jednoho chlapce do učení a já vám s vladykou pomohu.“

Elfové se po sobě podívali a pak nejstarší z nich pravil: „Říkáš do učení, ale jaké řemeslo provozuje smradlavý tulák, který je cítit ještě půl míle od vesnice?“

„Musíte-li to vědět,“ pokrčil rameny cizinec, „jsem služebníkem bohů. Moje řemeslo je starší než tento svět.“

„Černokněžník,“ odplivl si staršina.

„Raději bych se nazýval čarodějem, s černou magií toho mám společného pramálo,“ obhajoval se cizinec.

„A tobě máme svěřit dítě? Pozbyl jsi snad rozumu, čarovníče?“

„Dělejte, jak myslíte,“ řekl mág s úsměvem a otočil se zpět ke svému vínu.

Chasníci ještě dlouho rozmlouvali, ale vandrovníka si už nevšímali. Jeden po druhém se nakonec rozešli do svých chalup, ale jeden z nich v hospodě zůstal a přisedl si k čaroději.

„Starý Vrba nás nabádal, ať si s tebou nic nezačínáme,“ začal. „Ale dokud budeme jen remcat, nikdy se vladyky nezbavíme. Bude nás tak dlouho dřít z kůže, až všichni chcípneme.“

„Pravdivá slova, sousede. Ten váš Vrba tu má zjevně velké slovo,“ pokýval hlavou čaroděj a vytáhl z otrhaného kabátu dýmku. Chasník se k němu naklonil blíž.

„Kdyby bylo po mým, dal bych ti do učení Kulhavého Lyna,“ řekl polohlasem. „Je to sirotek, nikomu scházet nebude. A jestli se o něj dobře postaráš, přijde si navíc k dobrému.“

„Názor starého Vrby známe, ale co by k tomu řekli ostatní?“ tulák nacpal do hlavy dýmky kouřové listí a zapálil.

„Dokuř tu dýmku a přijď na jižní konec vsi, tam se smluvíme,“ s tím se chasník sebral a odešel.

U posledního domu už na čaroděje čekalo pět elfů a malý hoch.

„Dáme ti chlapce, když slíbíš, že se o něj dobře postaráš. A zbavíš nás Rudého vladyky.“

„Domluveno,“ souhlasil mág a na stvrzenou podal každému z nich ruku. Pak vzal chlapce a odešli spolu do noci.

A tu se začaly dít věci. Druhý den vyrazil Rudý vladyka cvalem ze své tvrze a za ním hnala se celá jeho družina – tucet po zuby ozbrojených lovců. Přijeli ke krčmě a hned uhodili na hostinského:

„Krčmáři, zdržel se tu včera nějaký cizinec?“

„Ba zdržel, moji páni. Ale než padla půlnoc, vydal se zas dál na jih, ani na noc nezůstal.“

Vladyka ani neodpověděl a hnal koně po jižní cestě. A jeho družina v trysku za ním. Když se poddaní ptali strážných, co to do pána vjelo, řekli jim jen tolik, že malého vladykova syna v noci někdo unesl. Toho dne se vladyka nevrátil a zůstal mimo dům i celý další týden. Projel celou svoji zemi na jih a ještě dál, pak projel i sever a východ a západ a všude se ptal po malém chlapci a vandrákovi. Ať hledal jak hledal, jeho syna jako by spolkl hvozd.

Zdálo se, že vladykův smutek převážil jeho zlou povahu, ale staršina chasníkům i přesto vynadal:

„To jste to vymňoukli, vy rozumbradové. Což jsem vás nevaroval, ať čarovníka necháte být? Teď odvedl to vladykovo sémě a na kom myslíte, že si pán vybije zlost, až skončí se smutkem?“

A že se staršina málokdy mýlil, opravdu Rudý vladyka vyjel hned na druhý den ze svého domu a ptal se po těch, kdo pomohli cizinci v únosu. Nikdo se nehlásil, a tak dal vladyka zmrskat tři muže. Další den znovu tři a tak to šlo týden. Chasníci již věděli, že je čaroděj podvedl, ale svou vinu nepřiznali.

Ale ač se zdálo, že v těch dnech trpěli nejvíce poddaní, těžké chvíle nastaly především Rudému vladykovi. Devět dní poté, co zmizel jeho syn, měl nečekanou noční návštěvu. Vladyka seděl před krbem ve velké hodovní síni a popíjel zlaté danvadské víno. Pozoroval plameny, jak požírají dubová polena, když to v krbu podivně zapraskalo, oheň pohasl a z komínu se do plamenů spustil tvor ne větší než loket. Vladyka se vmáčkl hlouběji do křesla a sevřel sklenici vína tak prudce, že ji rozmáčkl.

„Co jsi zač, potvoro?“ vyhrkl méně sebevědomě, než doufal.

„Já, můj pane?“ podivil se skřítek. „Nu, říkají mi všelijak. Pro některé jsem Skřet, pro jiné Trpajzlík. Lidé z hor na mě volají Zmeku, lesní elfové zase Gobline, pro námořníky jsem Rarach a Kobold,“ skřítek složil vladykovi hlubokou poklonu a vystoupil z ohniště. „Ale moje pravé jméno znají jen ti, kdo umírají.“

„A co chceš po mně, Rarachu?“ zeptal se opatrně vladyka, maje na mysli především skřítkova poslední slova.

„Já po tobě nic, ale ty budeš chtít něco po mně.“ zašklebil se skřet na vladyku a nalil si z pánova džbánu sklenici vína. Když vladyka zaraženě mlčel, rarach pokračoval: „Poslal mě za tebou jeden můj dobrý přítel. Patří mezi takové, kteří cestují sami a nebo s učněm. Tenhle měl ale s sebou ještě jedno dítě,“ skřet vyprázdnil kalich a ukázal dlouhým prstem na pána domu: „To tvé.“

Rudý vladyka zbrunátněl tak, že by nikdo nemohl pochybovat o jeho přízvisku.

„Kde je můj syn? Kam jste ho odnesli? Mluv, skřete!“ poručil vladyka plný hněvu.

„Hou, hou, pomalu, můj pane. Tvého syna si budeš muset zasloužit.“

„Co to na mě zkoušíš, ty jedno skřítě,“ vyskočil vladyka z křesla a strhl z krbové římsy jeden ze starobylých mečů. Než ale stačil máchnout, puf! Namísto raracha se vznášel jen obláček smradlavého kouře. Vladyka se prudce rozhlédl, ale skřet nikde. Jen z komína se ozval hlásek: „Zítra ve stejnou dobu se dozvíš, co je tvým úkolem, Rudý pane!“

Vladyka až do rána nezamhouřil oči, musel myslet na nočního návštěvníka. A byl to první den, kdy nevyjel ze svého domu a nedal nikoho bičovat. V noci postavil do velké síně půl tuctu strážných a sám se ozbrojil svým oblíbeným tesákem. A když se lámala noc, z krbu se vyvalil dým a skřítek stál tam, kde předchozí noci.

„Zabijte ho!“ přikázal vladyka a šest strážných zaútočilo na malého tvorečka. Stejně jako minulou noc ale skřítek zmizel a na jeho místě se vznášel oblak kouře.

„Kde jsi, ty mrzký tvore?“ rozkřikl se vladyka.

„Tady, můj pane,“ ozvalo se shora a když vladyka i jeho strážní vzhlédli, na stropních trámech uviděli raracha zavěšeného za drápy na malých pokroucených nohou. „Bude lepší, když zůstanu tady. Je vidět, že nejsi příliš pohostinný.“

„Kde je můj syn?“ ptal se znovu vladyka.

„Je s tím dobrým pocestným, o kterém jsem ti řekl již včerejší noc. Dostaneš ho nazpět, to ti slibuji, ale musíš pro mě něco vykonat.“

Vladyka pozoroval tvora nedůvěřivým pohledem, ale pak souhlasil: „Mluv, co je to?.“

„Do devíti dnů a devíti nocí musíš zjistit mé jméno,“ pravil rarach a zmizel.

Vladyka se sesul do svého křesla. Vzpomněl si, co říkal skřet – mé jméno znají jen ti, kteří umírají. Mám snad také umřít? Ani této noci vladyka neusnul.

Dalšího dne se na mirenthském rynku objevil trubač a svolal lid. Pak vyhlásil vladykův příkaz, aby se každý, kdo ví o čarovných praktikách nebo je znalý nadpřirozených bytostí, přihlásil do vladykových služeb. A tak na hrad přišli tři – elf, trpaslík a člověk z hor. Vladyka jim pověděl o své starosti a nakonec pravil: „Ten z vás, který mi do devíti dnů donese pravé jméno toho skřeta, dostane vše, čeho si požádá.“

Tak vyjeli tři hrdinové do tří stran. Sedmého dne přijel trpaslík:

„Nuže, pane trpaslíku, našel jsi to pravé jméno?“ zeptal se vladyka, ale již z trpaslíkovy tváře věděl, že hrdina nepochodil. „Ne, můj pane, hledal jsem na severní straně, projel jsem hory i doly, hluboká údolí i vysoké průsmyky, ale nikde jeho jméno neznají.“

Vladyka posmutněl, ale ještě neztratil naději. Osmého dne se vrátil elf. Ani on nebyl úspěšný. „Byl jsem ve hvozdech temnějších než noc, projel jsem břehy všech řek, které tečou v těchto krajích, ale nikde neznají jméno toho tvora.“

Rudý vladyka již dostal strach a modlil se k bohům, aby dopřáli štěstí alespoň poslednímu z hrdinů. Ten se ale dlouho nevracel. Končil již devátý den a vladyka se zavřel ve velké síni a oděl se do nejskvostnější ze svých zbrojí. Když se začala lámat noc, otevřely se dveře a do síně vstoupil poslední hrdina, člověk z hor. Vladyka se mu vrhl k nohám a prosil jej, aby mu řekl pravé skřetovo jméno.

„Vstaň, můj pane,“ řekl hrdina a podal vladykovi ruku. „Znám to jméno. Nejdřív mi ale slib, že dostojíš svému slovu.“

Vladykovi se z očí vyřinuly slzy. „Ano, jsem tvým dlužníkem až do konce dnů, dám ti vše, o co si řekneš.“

„Dobře, můj pane, to jméno zní Dhur-drú.“

„Dhur-drú, ano. Ale pověz mi, příteli, jak ses jej dozvěděl? Skřet přece tvrdil, že jeho jméno znají jen ti, kteří umírají,“ podivil se vladyka.

„Ano, tak tomu je,“ usmál se člověk. „Jen ti, kteří umírají a Dhur-drú sám. A proto i ty zemřeš.“ A v tom okamžiku se před vladykovýma očima člověk proměnil v onoho skřeta.

„Jakže? Tys mě oklamal!“ vykřikl vladyka a odtáhl se od Dhur-drúa.

„Vůbec ne, můj pane. Přinesl jsem ti jméno, které jsi žádal. Ty mi teď dáš, co žádám já, a to je tvůj život.“

„Ale co můj syn? Řekl jsi, že ho dostanu zpět,“ bránil se vladyka.

„Dostaneš, neboj se,“ Dhur-drú plivl na zem a v oblaku kouře tu stál vladykův syn. Otec jej objal, ale v té chvíli se Dhur-drúovi v rukou zjevil tesák. Než stačil vladyka cokoli říct, zabořil Dhur-drú hrot meče do zad malému chlapci. A než čepel pronikla i do hrudi Rudého vladyky, uviděl otec smrtelný strach v očích svého dítěte a divoký škleb na tváři Dhur-drúa.

„To já jsem unesl tvého syna,“ zaskřehotal Dhur-drú do vladykova posledního výdechu. „To já jsem čaroděj, který navedl tvé poddané, aby si koupili jeho služby. Ale neboj, oni také zaplatí. Za to, že si přáli tvoji smrt.“

Pak Dhur-drú znovu plivl na zem a velká síň chytila plamenem. Plameny pohltily drahé koberce a dřevěné obložení stěn. V krátké chvíli byl v plamenech celý hrad a plameny toho ohně přeskočily i do podhradí. Nemálo elfů v tom požáru uhořelo ati, kteří přežili, odešli z Mirenthu daleko, aby zapomněli na Rudou noc. Noc, kdy na mirenthském hradě řádil zlý démon, jehož jméno znají jen umírající.

Ptáte se, jak to, že to jméno znám já? Inu, je to už hodně Věků, co Dhur-drú přišel na tento svět a mnoho hrdinů se s ním již shledalo. A jak se říká, nikdo není tak silný, aby někdo jiný nebyl silnější. A tak nejslavnější rek všech reků jménem Gher toho Dhur-drúa potkal, bojoval s ním a také jej zabil, ale to je již jiný příběh.

2000 © Jezevec