Almérion

Fidir HraničářTrvalý odkazTisk

Silnice ze Solmu k Vadu už od prvních svých Věků nebyla zrovna z těch lepších a bezpečných kupeckých cest. A čím více daliemonští osadníci rozkrajovali hvozd svými sekerami, tím větší nebezpečí číhalo u jeho hranic a na cestách.

Daliemonští páni své průkopníky vybavili ochrannými znameními a amulety, avšak kalonští dřevaři takovou pomoc neměli – začali se tedy bránit sami. Tehdy v každé osadě žil lovec, jehož denním chlebem bylo vycházet do lesů a zahánět či pobíjet netvory, kteří by chtěli vesničanům ublížit. Hvozd byl takových stvůr doslova plný, ale byť se lovci snadno vypořádali s obyčejnými vlky, badary, ropouchy a skalnatci, o to větší potíže jim dělali větší a silnější tvorové – poloviční obři zvaní kostivci, tajemní ruhúové, vypočítavé sahilly nebo zubatí vorléni, někteří prý viděli i askhara. Proti takovým byli i ti nejlepší lovci krátcí.

V Hloubni u Velké řeky severně od Solmu žil ale jeden, který byl jiný. Jmenoval se Fidir a nebyl to pouhý lovec. On vlastně zpočátku vůbec lovcem nebyl. Fidir do Hloubně přicestoval ve zchátralém vozíku taženém starým šedým oslem. Putoval po kraji a prodával koření a masti. V Hloubni ale celý svůj povoz prohrál v kostkách s rychtářem, a tak v osadě zůstal. Aby svůj dluh splatil, musel provozovat svoji bídnou mastičkářskou živnost zadarmo, jen za obydlí a stravu, kterou mu lidé tu a tam z dobré vůle dali. Rychtář se o něj víc nestaral, jen mu vždy vydal tu či onu substanci z jeho povozu. Zásoby, které s sebou Fidir tehdy přivezl, stačily na dobrý půlvěk živobytí, ale pak mu začaly suroviny docházet. Vydal se tedy k rychtáři, aby mu dovolil odjet do Solmu patřičné ingredience dokoupit. Rychtář byl ale z těsta pepřeného a o takové cestě nechtěl ani slyšet.

„Takovou dálku tě nepustím, Fidire,“ pravil rychtář. Pak se ale zamyslil: „Radu ti ale přeci jenom dám – všelijaké čarovné býlí roste prý na Půlměsíčním pahorku. Dokonce i mudrci z toho tvého Solmu si pro něj tu a tam přijedou.“

„Půlměsíční pahorek?“ zděsil se zbabělý Fidir. „Rychtáři, buď té dobroty a dej mi alespoň sekeru. O tom místě kolují neblahé zvěsti.“

„Marš, mastičkáři!“ rozezlil se rychtář. „Měl bys být rád, že jsem ti vůbec poradil.“

Fidir se s nepořízenou vrátil do svého příbytku. Půlměsíční pahorek byl vskutku děsivé místo – v dřívějších dobách na něm stával vztyčený kámen a kdekdo říkal, že u něj lesní elfové prováděli krvavé obřady. Elfové již dávno v téhle zemi nebyli a kámen se nejspíš rozpadl v prach, ale i tak z toho místa nebezpečí doslova čišelo – proutkař Lárta se tudy jednou vracel zrovna o soumraku a celý pahorek prý byl posetý malými světýlky, že celý doslova zářil. Když se ale Lárta k pahorku přiblížil, světýlka se rozletěla do všech stran a pozhasínala.

Spatřil před sebou veliký strom a pod ním stojícího člověka.

Takové myšlenky se honily Fidirovi hlavou, když seděl ve skromné světnici a přemítal. Nic jiného mu ale nezbývalo – potřeboval rudý zmijec, tříštivec a nosničku bledou a jestliže je měl někde nalézt, tak na Půlměsíčním pahorku. Sbalil si mošnu, za pás si strčil nůž a do ruky vzal pevnou sukovici. Není to sice železo, pomyslel si, ale lepší nežli nic. A vyrazil k lesu.

Půlměsíční pahorek se zvedal nad koruny stromů půldruhé hodiny od kraje lesa. Čím blíže byl Fidir k pahorku, tím více se musel proplétat mezi hustě rostlými stromy. O to strašidelnější byl čisťounký palouk, který temeno Půlměsíčního pahorku pokrýval. Jakoby i les bál se toho místa. Palouk byl ale poset květy nejrůznějších rostlinek a Fidirovi se na chvíli ulevilo, když mezi nimi uviděl ty, pro které přišel. Sebral nosničku a tříštivec, leč na rudý zmijec musel počkat až do soumraku. A to ho trápilo. Stále se sice uklidňoval, že když jej dosud žádné nebezpečí nezastihlo, mohl by se bez újmy vrátit i nazpět, ale ustrašený kousek jeho duše jej varoval, že tak snadné to nejspíš nebude. A měl pravdu.

Jakmile zapadlo slunko a Fidir se s mošnou plnou bylinek sebral k odchodu, zvedl se chladný vítr. To nic není, to jen Tma spěchá za Světlem, jak říkával můj děd, uklidňoval se Fidir. V tu chvíli mu však zatrnulo, neboť vítr se kolem pahorku stočil a zaskučel Fidirovi do levého ucha:

„Fííídíííreee…“

Mastičkář se k smrti polekal, pevně sevřel sukovici a točil se kolem dokola, jak hledal, kdo to k němu promlouvá.

„Fííídíííree…“ houkl mu vítr do pravé ucha.

„Kdo… kdo to je?“ koktal Fidir.

„Listovííí… větvovííí… stromovííí…“ znělo mu do uší tu z jedné a tu z druhé strany.

Vyděšený Fidir klopýtl a svalil se do trávy. Před očima se mu kývaly temné koruny stromů, vítr dál skučel jeho jméno a chudákovi Fidirovi se z toho všeho točila hlava. Pak vše utichlo a Fidir na svém rameni ucítil něčí ruku. Leknutím se otočil a spatřil vedle sebe malého nahého mužíčka. Smál se na Fidira a malinkou ručičkou mu ukazoval, aby šel s ním. Fidir se chvíli zdráhal, ale když to vypadalo, že mužíček zmizí mezi prvními stromy, uvědomil si, že to je možná jeho jediná naděje, jak vyváznout zestrašlivého lesa živý. Sebral se z trávy a vyrazil za mužíčkem.

A tak se proplétal Fidir mezi obrovskými kořeny stromových velikánů a snažil se neztratit svého průvodce z dohledu. U Dennehova kopí, že já hlupák vůbec do toho lesa lezl, lamentoval cestou, nevěda, do jakých končin ho ten lesní tvoreček vede. A když černotu noci vystřídalo zelené příšeří hvozdu, spatřil před sebou veliký strom a pod ním stojícího člověka. Z ramenou mu až na zem splýval dlouhý plášť, holou lebku zdobila tetování ornamentů proplétajících se vzájemně s těžko čitelnými runovými nápisy. Ten podivín v ruce svíral útlou a na konci zkroucenou hůl. Díval se na Fidira hnědýma očima a jakmile byl od něj na dvacet kroků, zastavil jej gestem zvednuté dlaně.

„Tak to jsi ty, kdo kradl kvítí na posvátné mohyle,“ uvítal Fidira.

„Pro… prosím za prominutí, pa… pane. Já… nevěděl jsem, že… “ koktal Fidir, ale muž jej opět zastavil ledabylým mávnutím ruky.

„Již se ale stalo. Vím, že vy bezohlední lidé z chýší nevíte nic o tomto lese. Porážíte stromy, trháte býlí a lovíte zvěř, jež si to nezasluhuje. Vím to. A mohl jsem tě ztrestat jako jiné,“ řekl muž pohrdavým tónem. „Mohl jsem nechat tvé tělo vplést do kořání a rozlámat tvé ničemné údy tak, jako to vy děláte vašim provinilcům.“

Muž se odmlčel a Fidir jakoby cítil, jak se nad ním starobylé stromy naklánějí a snad se k němu i o krok nebo dva přiblížily. Ale muž pokračoval:

„Ale já jsem se rozhodl, že tentokrát to s vámi zkusím po dobrém. Nechám tě žít.“ Fidirovi se citelně ulevilo. „Alespoň na tak dlouho, abys mohl podstoupit tři zkoušky, které ti předložím.“

„Jak… jaké zkoušky?“ bál se zeptat Fidir a již si svým zachráněným životem nebyl zas tak jistý.

„Zkoušky, ve kterých když uspěješ, staneš se mým učedníkem. Budeš žít a zpravíš lidi z chýší o tom, jak se mají chovat k lesu.“

„Učedníkem?“ zaváhal Fidir. „Ale co když se nechci stát…“ zbytek slov mu uvázl v hrdle a opět pocítil tlak okolních stromů i upřeného mužova pohledu.

„V tom případě zemřeš.“

„Jaká je první zkouška?“ řekl bez váhání Fidir.

Muž se konečně pohnul z místa, udělal několik kroků k Fidirovi a podíval se mu zblízka do očí. Fidir až teď uviděl, že muž neměl zorničky, ba ani bělmo, ale jeho oči byly celé hnědé. Kůže jeho tváře byla bělostná, protkána tenkými zelenými žilkami připomínajícími kořínky bylin natahujících se za vodou v zemi. Fidirovi po celém těle naskákala husí kůže, ale muž jej vzal za paži a vedl jej k obřímu stromu, pod kterým prve stál.

„Tento strom se jmenuje Iruan a pochází z prvních Věků našeho světa. Ale jak vidíš, umírá,“ ukázal do koruny nad jejich hlavami. A skutečně, když se Fidir zadíval do větvoví, spatřil jen holé větve a jen sem tam chomáč malých a pokřivených lístků.

„Když jej dokážeš uzdravit, splníš tím první úkol.“ S těmito slovy se muž otočil a svižným krokem odcházel.

„Po… počkat! Co to je za zkoušku? Jak mám uzdravit strom?“

Ale muž neodpověděl, ani se nezastavil a zmizel v šeru lesa. Fidir zůstal stát jako opařený. Co teď? Pomyslel si. U všech bohů, to jsem to dopracoval. Usedl do trávy pod velikým stromem a opřel se zády o jeho kmen. Jak se uzdravuje strom? Léčit lidi je snadné. Buď z nich teče krev, v tom případě je nutné krvácení zastavit. Nebo mají horečku a ta se musí srazit. Nebo je jim špatně od pajšlu a to se musí přepít.Ale co se stromem, který nemá listí? Au! Plácl se do lýtka, odkud se bolest ozvala. A tu si všiml, že se položil do cesty zástupu lesních mravenců. Vyskočil a díval se, odkud a kam jdou. A ke svému překvapení zjistil, že jejich cestička vede přímo na kmen Iruanu. Tak to tedy je! Mravenci ho umořili! Vydal se po mravenčí stezce směrem od stromu a později došel k velkému mraveništi. Už už hledal ve své brašně křesadlo a troud, že mraveniště vypálí a tím Iruan vyléčí, ale v tom si vzpomněl na slova lesního pána: Lovíte zvěř, jež si to nezasluhuje.Zarazil se. Ti mravenci vlastně jen chtějí přežít, stejně jako já v tomhle hvozdu. Ale co pak s nimi? Schoval křesadlo a troud a rozhlédl se kolem sebe. Kousek za mraveništěm se líně vlekl potůček. Za vodou byl les o něco mladší a zdravější. Mravenci přes vodu nemohou, napadlo Fidira, vyložil obsah své brašny do mechu, nabral plnou hrst mraveniště a vložil ji do brašny. Přebrodil potok a vysypal brašnu na druhém břehu. Stálo jej to četná mravenčí kousnutí a nespočet brodění tam a zpět, ale nakonec zcela vyčerpán ulehl do mechu a usnul vedle místa, kde ještě před několika hodinci stálo velké mraveniště.

Probudil ho chlad a když otevřel oči, zjistil, že je les opět temnější. Prospal celé odpoledne. Vrátil se k Iruanu a našel tam lesního muže. Aniž by se k němu otočil, pravil: „Dobře sis počínal, Iruanu jsi pomohl, ale mravencům přitom příliš neuškodil. V první zkoušce jsi obstál, pojď se mnou.“ S tím vykročil a Fidir jej následoval.

Přišli k nevelkému jezírku a stanuli na jeho kamenitém břehu. Na druhé straně jezírka se z vody zvedala hladká skála, přes níž se vodorovně táhla úzká římsa. Z římsy vyrůstala rostlina, kvetoucí zářivě žlutým květem.

„Ta květina je velmi vzácná. Jmenuje se hvězdnatka a roste jen na několika málo místech na světě. Její květ má nesmírnou moc, ale jakmile jej utrhneš, hvězdnatka zahyne.“ V tu chvíli muž udělal rychlý pohyb rukou a Fidir se chytil za břicho. Z pod jeho ruky se řinula krev. Vyděšeně se podíval zpět na lesního pána, ale ten nehnul ani brvou, jen stál a díval se, jak z Fidira uniká život. Tu Fidir pochopil – musí květinu získat a použít její moc, aby se zachránil. Odklopýtal do vody a plácal se směrem ke skále. Plavat moc neuměl, ale i tak se zdárně dostal na druhou stranu. Jenže květina byla stále ještě vysoko a Fidirovi sil mnoho nezbývalo. Přeci se teď neutopím! Dodával si odvahy, ale ať se snažil jak chtěl, na římsu se ne a ne vyšplhat. Konečně našel pod nohou výstupek a vyškrábal se na skálu.

Římsa byla dost široká na to, aby se na ni mohl posadit. Vytáhl se až ke květině a ztěžka se opřel zády o skálu. Podíval se na své zranění, krev stále vytékala. Zacpal ránu cípem košile a konečně si podrobněji prohlédl květinu. Třásl se zimou – ztratil hodně krve a byl promočený studenou vodou lesního jezírka – ale z květiny jakoby sálalo teplo. Přiblížil k jejímu květu dlaň a opravdu, rostlina hřála! Ten květ má možná daleko větší moc, než jsem si podle slov toho podivína myslel,říkal si, zatímco natahoval ruku, že květinu utrhne. V tu chvíli mu na mysli vytanula slova lesního muže: Jakmile květ utrhneš, hvězd­natka zahyne. Zadíval se na druhou stranu jezera a viděl toho muže, jak tam nehybně stojí a dívá se na něj. Jenže co teď? Když ji nemohu utrhnout, jak mám využít její léčivou moc? Přemýšlel nad tím a do těla se mu víc a víc vkrádal chlad. Tu najednou mu přímo před nosem proletěl čmelák, Fidir se po něm ohnal a nechtě jej srazil ke skále. Chudák polámaný čmelák se ztěžka znovu zvedal na nohy a nemotorně opět vzlétal. Fidir sledoval jeho nejistý kolébavý let, až čmelák skoro náhodou usedl, či spíše upadl, do květu hvězdnatky. Jak se snažil znovu vzlétnout, ulpíval na něm pyl rostliny a najednou Fidir spatřil, jak se čmelák bravurně zvedl a odletěl z květu lehkým a ladným letem. Fidir se natáhl ke květu, opatrně obalil svoji mokrou dlaň pylem a nanesl jej na řeznou ránu na břiše. V údivu sledoval, jak se čerstvá rána zaceluje a nezanechává po sobě ani náznak jizvy. Fidirovi se do údů vrátilo teplo a již plný opětovně nabytých sil skočil do jezera a přeplaval zpět.

„Druhou zkoušku jsi také splnil. A jak vidíš, není nutné ničit něco jen proto, že z toho máš užitek, vždy totiž existuje i nějaký jiný způsob,“ pravil stroze lesní pán. „Čeká tě třetí, avšak nejtěžší zkouška.“

Ve Fidirovi hrklo. Vždyť při téhle jsem skoro zahynul!

„Na kraji tohoto lesa je příbytek,“ ukázal muž mezi stromy. „Jeho obyvatelé jsou v ohrožení života. Jdi a zachraň je, dokud je čas.“ Fidir si již zvykl, že více se od něj nedozví, a tak se sebral a vydal se směrem, který mu pán lesa ukázal.

A vskutku přišel do míst, kde již les nebyl tak hustý a kde i ranní slunce prosvítalo mezi korunami stromů. Ocitl se na kraji paseky, uprostřed níž stála chatrč. Před chatrčí byl muž a chystal se k odchodu.

„Buď zdráv,“ oslovil jej Fidir. Chlapík si jej zamračeně změřil.

„Odkud se tu bereš?“ zajímal se místo pozdravu.

„Ztratil jsem se v lese,“ řekl popravdě Fidir a máchl rukou k hvozdu. „Ale přicházím z Hloubně. Jenže nevím, kudy zpět, ukázal bys mi cestu?“

Muž přikývl, ale dál si zbloudilce nevšímal. Popadl dřevorubeckou širočinu, oštěp a tornu a vyrazil rychlým krokem k lesu. Fidir měl co dělat, aby mu stačil.

„A kam ses vypravil ty?“ zkusil zavést řeč s mlčenlivým chlapem.

„Na medvěda.“

„S oštěpem a sekerou?“ podivil se Fidir. „A sám?“

Muž opět pouze přikývl. Chvíli šli mlčky a Fidir přemýšlel o svém úkolu.

„Ten medvěd ti nějak ublížil?“

Muž se zastavil a pohlédl na Fidira.

„Zabil mi dcerku.“

Fidira polilo horko. Tak je to tedy. Medvěd ohrožuje tohoto muže a jeho rodinu. Fidir už se jednou s  medvědem utkal. Nebyl na něj tehdy sám a medvěda udolali, ale dalo to práci. Ale že by to byla horší zkouška než umírat s rozpáraným břichem v ledovém jezeře?

„Nabízím ti svoji pomoc. Společně medvěda skolíme snáz.“

Muž opět přikývl a znovu se vydal na cestu. Fidir sledoval jeho počínání, když se čas od času skláněl nad medvědími stopami, jeho trusem, prohlížel si podrápanou kůru borovic a čichal ve větru. Ten muž byl jedním z lovců, o kterých Fidir slýchával v Hloubni.

Zanedlouho přišli ke skále, u jejíž paty se černalo ústí jeskyně. Lovec rukou zastavil Fidira a poslouchal. Pak vyňal ze své torny kousek rybího masa a hodil jej ke vstupu do jeskyně. Připravil si oštěp a posunkem naznačil Fidirovi, aby se připravil k boji. Ozvalo se mručení a na kraji tunelu se objevil veliký medvěd. Lovec počkal, až si zvíře všimne nástrahy, a pak po něm vrhl svůj oštěp. Ten se zabodl medvědovi přímo do plecí. Šelma se vzepjala na zadních a mocně zařvala. Oba muži vyběhli ze svého úkrytu a napadli medvěda z obou stran. Několika ranami pak zaskočené a raněné zvíře zabili.

Fidir si myslel, že je po všem, ale lovec vkročil do jeskyně, chvíli naslouchal a pak zmizel ve tmě. Fidir spěchal za ním. Oči si za chvíli přivykly šeru sluje a tu Fidir viděl, pro co sem lovec šel. Na konci krátkého tunelu byl medvědí brloh a v něm se k sobě tiskla tři medvíďata. Niomhe slituj se, zabili jsme jim matku! Lovce ale takové myšlenky netrápily, protože se už chápal své širočiny a chystal se stít první mládě.

„Ne! Počkej,“ vykřikl Fidir a lovec se zarazil.

„Nemůžeme je nechat žít,“ řekl. „Vyrostou a budou stejně jako jejich matka zabíjet nevinné děti.“

„Ale vždyť ty sám jsi nyní zabijákem dětí,“ opáčil Fidir. „Nejsi o nic lepší než ten medvěd venku.“

Lovec ale jen zakroutil hlavou:

„Nemáš-li na to žaludek, udělám to sám. Počkej na mě venku.“ A opět pozvedl sekeru.

Tak tohle je ta zkouška. Blesklo Fidirovi hlavou. Nebyli to lidé, kdo byli v ohrožení, ale tato mláďata. A na mně je, abych jejich bezdůvodné smrti zabránil. Fidir jednal rychle. Vytrhl od opasku svoji dýku a ťal po lovcově ruce. Ten zařval, upustil sekeru a zlostně pohlédl na Fidira.

„Hlupáku! Nevíš, co činíš,“ zařval bolestí a snažil se zastavit krev řinoucí se z poraněné paže. Fidir ale neváhal a hlavicí své dýky udeřil lovce do zátylku. Ten se v bezvědomí zhroutil k zemi. Fidir jej ale zvedl a vynesl před jeskyni. Zarazil se, když vedle mrtvého medvěda uviděl stát lesního pána opírajícího se o svoji dlouhou hůl.

„Polož toho člověka zde, postarám se již o něj,“ ukázal muž na Fidirovo břemeno. Fidir tak učinil a byv sám unaven, posadil se do trávy.

„Splnil jsi svoji třetí zkoušku,“ pravil muž. „Vedl jsi svoji ruku proti jednomu z tvých lidí, abys ochránil nevinná mláďata. Nyní již víš, že není radno dívat se na svět jen jedním okem a že čin každého tvora má svůj důvod. Přemýšlej o svých zkouškách a až budeš připraven naučit se mnohem víc, přijď na místo, jemuž říkáš Půlměsíční pahorek. Staneš se mým žákem a moudrost, kterou ti dám, předáš lidem.“

A tak se i stalo. Fidir se po časevrátil na Půlměsíční pahorek a od lesního pána se naučil mnohému. Po svém návratu mezi lidi naučil i jiné lovce všemu, co uměl, a společně dbali o soužití mezi lidmi na jedné straně a obyvateli hvozdu na straně druhé. Jejich následovníci o ně dbají dodnes a mezi lidmi jsou známi jako Hraničáři.

2000 © Jezevec