Almérion

Garaël FaigrasTrvalý odkazTisk

O dúndarech zmiňoval se již spis Ariumův, avšak dotkl se jen letmo toho rodu. Já měl jsem mnohem blíže k jedné z těchto bytostí, jež po světě známa je pod jménem Garaël Mudrc, v jazyce qerenijském tak řečený Faigras.

Poněvadž postupy mé v poznání tohoto jedince kořeny mají v našem přátelství a ty prvé okamžiky našeho sblížení Garaëla ve své podstatě definují, nutno je začít vyprávění od začátku samého, tedy v Panodě, městě královském na pobřeží moře Rogarova stojícím. Přišel jsem v to sídlo koncem druhého Tisícivěku, abych se připojil k jiným mého záměru, mudrcům stiženým touhou poznat více z tajemství světa, jehož Almérion je součástí. Do Panody vjel jsem jako nuzný cestující jen s mojí truhlou obsahující všemožné přípravky k pozorování dějů na siločarách a zřídlech magických, dále pak oděvem obyčejným, z cest špinavým, a zbytkem chleba již několik dnů ztvrdlého. Biřici v bráně se pramálo starali, kdo do města vchází, neboť až příliš hlav čítal ten zástup, jenž branami vcházel a vycházel v těch dnech. Vyhledal jsem krčmu, již jsem několikrát v časech minulých navštívil, abych zde na noc hlavu složil. Krčmář již od dveří zvesela mě zdravil a ihned se mě na poznatky z cest zeptal, zatímco hadrem mi lavici vypulíroval a o stůl džbánkem kvasného piva udeřil. Promluvil jsem s tím mužem, což se slušelo, neboť na oplátku i on mi sdělil všelijaké novinky z dění městského, z čehož jsem se rychle dozvěděl, že u Čtyř kanců schází se již řadu dní společnost nikoli nepodobná mé maličkosti a rozpráví o událostech, jež nás v brzké době čekají. Poděkoval jsem hostinskému za tyto zprávy i za dobrou krmi, kterou mě obdařil, a vydal jsem se do zmíněné nálevny, abych se s tou společností shledal.

Jak jsem byl překvapen, když za stolem nejdále od dveří spatřil jsem starého svého přítele, v alchymii vzdělaného pana Dubíře z Radova. Přivítal jsem se s ním náležitě, načež on mě představil svým společníkům. Byli to mistr Sal'aheim, mentor magické školy v Daliemonu, svobodný rytíř Hubka z Dědova, ostatními řečený Dědek, alchymista Geiden z Panody se svým učněm Lerotem a jistý pan Garaël Faigras. Můj budoucí přítel byl vzezření vznešených temných elfů, pročež jsem předpokládal, že pochází z Plání kalonského knížectví, avšak jeho druhé jméno usadilo v hlavě mé otázku, na kterou prozatím neměl jsem kloudnou odpověď. Pánové tito byli již oddáni rozpravě, do níž mě rychle zasvětili a než mi stačil krčmář na stůl postavit džbán s tmavým panodským vínem, položili mi otázku, která jak se ukázalo předurčila mě a Garaëlu Faigrasovi být nadále přáteli. Ta otázka byla položena k tématu, o němž bylo hovořeno a zněla: „Je možné stát se bohem?“

Zprvu byl jsem mírně zaskočen takovým dotazem, neboť bylo to téma příliš zásadní a zároveň příliš obecné, ale odpověď jsem našel ke svému překvapení rychle a navíc na dně svého vinného džbánu. Tam našel jsem mušku, zvanou vínomilka, která byť utopená v množství vína, jež jsem právě zdolal, otřepala svá křídla a nemotorně zvedla se k odletu.

„Vše záleží na úhlu pohledu, moji páni. Dívám-li se na svět očima člověka, pak mohu tvořit všelijaké věci, jež se pouhé mušce mohou zdát divotvorné. Být onou muškou, je člověk z mého pohledu bohem. Má odpověď tedy zní, ano, byť pouze v určitém ohledu.“

Gaiden s učněm Lerotem nesouhlasně zakroutili hlavami, poznamenavše cosi o vyhýbavosti odpovědi, avšak Garaël Faigras usmál se jak se zdálo vítězně: „Přilil jsi vodu na můj mlýn, drahý kolego,“ pravil ten muž. Dlouze jsme pak hovořili o oněch různých pohledech, k čemuž jsem mé společníky podnítil svou odpovědí, a pak, již na odchodu, Garaël Faigras mě pozval do své pracovny, kde mi chtěl ukázat jistý důkaz, který prý by mohl podpořit mé tvrzení. Rád jsem toto pozvání přijal, neboť jsem dychtil poznat toho domnělého elfa více, abych ukojil hlad po odkrytí tajemství jeho jména.

Byt toho učence nacházel se v jedné z mnohých věží Staré Panody, které zhusta obývali lidé vědě oddaní, neboť podle všelijakých měření a pokusů nacházela se tato čtvrť právě nad jedním ze silných magických zřídel a bádání v této lokalitě bylo díky tomu intenzivnější a zajímavější. Bydlo mého kolegy sestávalo toliko z většího křesla s vysokými opěrkami, dále pak dvou štelářů přetékajících svitky, ba i knihami vázanými v kůži, a z velkého stolu přeplněného aparaturou značné složitosti, nádobami s prvky mnou nikdy nevídanými a tomu všemu dominující knihou silnou na dvě dlaně, rozevřenou kdesi v prostředku. Garaël shodil s křesla několik papírů a pokynul mi, abych se usadil.

„Mohu ti nabídnout číši zlatého medvědího, příteli?“ zeptal se můj hostitel a jelikož medové víno jsem již po drahnou dobu neochutnal, nechal jsem si nalít.

„Jistě sis všiml, že jsem vlastníkem mnohých velice zajímavých spisů,“ začal Garaël. „Mám zde několik svitků, o nichž jejich původní majitelé tvrdili, že pocházejí přímo od Rraoldových učedníků a jsou to první rukopisy tehdy vznikající knihy Snald.“ S těmito slovy podal mi dvě podlouhlé skříňky a když jednu z nich jsem otevřel, spatřil jsem uvnitř mezi pruhy látky stočené tři pergameny.

„Mohu?“ osmělil jsem se zeptat Garaëla.

„Jen si posluž, jsou v nad očekávání dobrém stavu,“ svolil mudrc a já jeden ze svitků opatrně rozbalil. S údivem četl jsem znaky, jež velebnou qerenijštinou vysvětlovaly postup hledání magických čar a zřídel. A jak jsem tak pročítal řádky psané tím prastarým jazykem již zpola zapomenuté říše, uvědomil jsem si, že znám odpověď na hádanku, kterou bylo Garaëlovo druhé jméno. Faigras, tedy v modré qerenijštině správně Faëg'ras, bylo slovo označující moudrého starce. S hrůzou jsem pohlédl na usmívajícího se Garaëla Mudrce, jednoho z nejznámějších dúndarů, kteří kdy po světě chodili.

„Vidím, příteli, že jsi právě rozřešil svoji první záhadu týkající se mé osoby,“ nepřestával se usmívat dúndar. „Leč neboj se. Ačkoliv o našem rodu kolují všelijaké příběhy, věz, že já nepatřím k těm, jež lákají oběti do svých doupat a tam je pod rouškou tmy vysají. Ne, můžeš mi věřit, že od tak nízkého způsobu stravování odloučil jsem se již před mnohými Stověky. Krev získaná tímto způsobem rozptyluje mysl a probouzí v nás nižší, řekl bych až zvířecí pudy. To není to, co potřebuji, mám-li ve svém bádání pokročit.“

Jeho ujištění mě sice plně neuklidnilo, ale již mě opustil onen sebezáchovný pud nutící mě vzít nohy na ramena a klidit se z příbytku tvora natolik obávaného, že některé klany v mindolských horách považují jeho druh za temné bohy smrti. Nicméně do řeči mi stále nebylo, a tak Garaël zvaný Mudrc hovořil dále:

„Záhadu mého přízviska zdolal jsi v krátkosti, leč druhá hádanka nebude již tak lehká. Proč jsem tě přivedl do mé pracovny a proč odhalil jsem ti svoji totožnost. Nuže, hádej, můj kolego ve vědě.“

Zarazilo mě to náhlé pobídnutí, a tak jsem chvíli jen koktal, však po chvíli se mysl moje opět zbystřila a začala pracovat v obrátkách, jež jsou jí vlastní.

„V krčmě mluvili jsme o vztahu bohů a podřízených jim bytostí. Patrně bude má návštěva souviset s tímto tématem a vzhledem k tvému… ehm… původu, smím-li to tak říci, nabízí toto téma ještě širší náhled. Což takhle tajemství smrti a nekončícího života?“

„Výborně, drahý příteli,“ byl potěšen Garaël. „Tak tedy, kde začít?“ Dúndar přešel ke šteláři, který byl zaplněn více svitky než knihami, chvíli se přehraboval v jedné z polic, načež vytáhl odtud spis ze silného pergamenu a podal mi jej.

„Toto je zápis jednoho z menších a dnes již zpola zapomenutých mudrců, kteří kdysi zakládali slavný daliemonský Chrám, jakéhosi mistra L'landea. Jeho obor dal by se popsat jako bádání v hraničních oblastech Světa bloudivých duší – zajisté jsi obeznámen s tímto termínem.“

Když jsem přikývl, Garaël pokračoval: „Po tomto spisu pídil jsem se mnoho lét, než jsem jej nalezl v jakýchsi ruinách v nitru Horách deště.“

„Snad ne…“ zatrnulo mi.

„Ale ano, docela dobře se mohlo jednat o pověstný Dirling, nicméně protentokrát je toto věcí vedlejší. Nuže, tento svitek obsahuje popis L'landeova pátrání po branách, které umožňují fyzický vstup do Světa bloudivých duší. A soudě dle tohoto manuskriptu jednu z nich i našel, a to právě v Horách deště.“

„U Furamara, fyzický vstup? To však podle poznání veškerého možné není!“

Garaël se zamračil. „Můj drahý příteli, u Čtyř kanců zdál ses mi otevřen více novým myšlenkám. Mýlil jsem se snad v tobě?“

„Ó, nikoli, prosím pokračuj.“

„Jak si přeješ. Tedy popis nálezu zmíněné brány není to jediné, čím tento svitek přispět může naší věci. L'lande totiž tou branou prošel, ba co víc – vrátil se nazpět a svá pozorování sepsal.“

„Mé překvapení je stále větší,“ vydechl jsem. „Co o své cestě pan L'lande napsal?“

„Dle mého soudu nedostal se dál než do bezprostřední blízkosti brány, nemohl tedy postihnout veškerou rozmanitost onoho světa, avšak jedné věci povšiml si a ta zdá se být na celém tom zážitku nejzásadnější. Svět bloudivých duší byl bezútěšně prázdný.“

„Prázdný? Co tím myslíš?“

„Zkus se toho dovtípit sám, kolego. Jak dlouho již tento svět existuje?“

Chvíli jsem musel přemýšlet, ale pak mi to došlo: „Tolik lidí již zemřelo. Když je Svět bloudivých duší prázdný, kde všichni ti mrtví jsou?“

„Velmi správně. To přivádí mě k myšlence nebo dvěma. Kněží všech národů shodnou se na jedné věci – po smrti každý člověk spojí se s bohy, ve většině případů s Furamarem tak zvaným Mnohotvářným. To je jedna možnost.“

„Nebo se nějak vrací zpět.“

„Správně, to je ta druhá a mému srdci poněkud bližší.“ Garaël vzal z mých rukou svitek a vrátil jej zpět do knihovny. „Nyní prosím pohlédni do knihy, jež leží na pracovním stole.“

Stočil jsem svůj zrak k obřímu svazku a přečetl první řádky na právě otevřené straně. Text psaný byl společnou mluvou a byl to popis jakýchsi Plateb životní síly.

„Nebudu tě nutit číst to celé, tomu se sám věnuji již po několik Věků, avšak shrnu pro tebe alespoň to, co sám považuji za důležité. Život každého tvora na tomto světě naplňován je činy. Každý takový čin může z pohledu bohů být dobrým či zlým. Může být prospěšný jejich plánu a nebo jej může hatit. Bohové pak podle toho, jak který tvor koná, odebírá či mu naopak přidává Platby života, jak tuto ceninu autor knihy zve. Jakmile tvoru zásoba Plateb těchto dojde, zemře.“

Naslouchal jsem jeho výkladu, ale stěží jsem mohl přistoupit na takové principy.

„Vždyť je to jen další kniha. Takových je spousta. Kde bereš tu jistotu, že takto to opravdu je?“

„Je dobré, že jsi k těmto myšlenkám kritický,“ usmál se Garaël. „Je pravda, že některé pasáže toho textu mají svá záludná místa a nemyslím si, že je vždy pravda to, co je zde napsáno. Avšak jako celek je tento způsob funkční a zapadá do jiných pozorování, jako například toho L'landeho. Protože pokud se bohové rozhodnou, že někomu opětovně udělí Platby, proč by nemohla duše toho tvora tímto činem znovu ožít, byť v jiném těle?“

„Tělo je ale spojeno s duší,“ namítl jsem.

„Teď nemluvíš pravdu, příteli. Jen zamysli se nad tím, co jsi právě řekl. Jak by mohlo tělo a duše být jedno, když tak často vydávají se nám podobní mudrcové do končin, jež se sice astrálními sférami zvou, ale dle mého soudu jedná se o tutéž krajinu jako Svět bloudivých duší?“

Musel jsem uznat, že v tomhle má Garaël pravdu. Na oddělitelnosti duše a těla staví všichni šamani a druidi, neřku-li alchymisté, zaklínači a podobně nadaní jedinci.

„A abych tě přesvědčil ještě více, potvrzuje teorii tuto i má vlastní existence. Jak jinak mohl bych žít tak dlouho, než z důvodu toho, že obdařen jsem značnou zásobou Plateb?“

Chvíli jsem seděl zamyšlen a obracel si ty nové teorie v hlavě. Již přistoupil jsem na to, že svět takto může fungovat. Napadla mě ale jiná věc: „Není nutné, abys měl těchto Plateb velké množství. Stačí jich příliš neutrácet nebo mít někoho, kdo ti je vždy doplní.“

Bylo vidět, že trefil jsem do černého. „Jsem nadšen, že jsi toto vyřkl, protože to je přesně to, v čem již dlouhá léta bádám. A nyní jsem našel spřáteleného mudrce, který mi v mé práci může dopomoci.“

A tou nocí začalo mé dlouhé putování s Garaëlem Faigrasem. Je to dúndar zcela pohlcený touhou poznat svůj původ a způsob, jakým bylo by možné zhatit úradky Eriona Temného, jeho stvořitele. Tomu podřizuje veškeré své konání, a tak spolu s ním projel jsem celý Daliemon, v mindolských horách pátrali jsme po místě, kde kdysi stával Khelmod, hlavní město Adirmonu. Byť bylo to Garaëlovo rodiště, nebyl schopen vzpomenout si, kudy k němu vede cesta. Nakonec našli jsme toliko rozlehlé podzemní prostory poblíž Thëalu u hory jménem Lesklá, jak z qerenijštiny překládáno je jméno Leian. Hříčkou bohů a horských lidí však jménem Lesklá zve se dobrý tucet vrcholů toho hřebene. Zde jsem se od přítele mého oddělil a pokračoval ve své pouti do Towerodu, zatímco Garaël zamířil do Kalonu. To bylo naposledy, kdy jsme se potkali.

O dúndarech jsem se za ta dvě léta putování dozvěděl několik věcí. Více jsem sepsal ve druhém svazku tohoto spisu, ale zde shrnu to nejdůležitější. Je jich velice málo, dříve setkávali se, dnes ale žijí jako samotáři a tají svůj původ. V žilách koluje jim krev staré Qerenie, pročež dle vzhledu stěží je rozeznáte od temných elfů. Za všechna léta jejich života nabyli značné moci, ti nejsilnější z nich mohli by zničit celou armádu lusknutím prstu. Mnozí z nich opustili již starý způsob stravy a vyrábějí látky potřebné k životu uměle. Stále ale nenašli způsob, jak se ochránit vůči vodě a plnému dennímu světlu. A všechny dohromady spojuje je hněv vůči Erionu Temnému, který jim byl otcem a vrahem zároveň.

2000 © Jezevec