Almérion

Kovář a LovecTrvalý odkazTisk

Ve městě Dabaru žil kovář, jehož sláva předčila i věhlas dabarského vévody, který těm zemím v té době vládl. Jeho um znali i za řekou Onorinorem v bohatém městě Marvadu, v předalekém Daliemonu se podivovali kouskům, které vyrobil pro Bělovlasé, dokonce i elfští páni od Jezera tří řek zajížděli do dabarské kovárny, aby zde pořídili dary pro své dospívající syny a dcery. Kovář však nebyl oddán jen pracím pro velmože, nýbrž zhotovoval v překotném tempu i výrobky pro toho posledního formánka, jehož kobylka ztratila podkovu. A lidé toho kováře znali jako Šaraje.

V těch dobách ještě bohové nežili v ústraní na vrcholu Numbiramu a často se stávalo, že v přestrojení zavítali mezi své věrné. Častým hostem Šarajovy kovárny byl pak muž, jemuž neřekl nikdo jinak nežli Lovec. Pobýval již mnoho dní v okolí Dabaru a nosil do tamních krčem nejskvělejší kusy zvěřiny, o jakých si mohl i ten nejzdatnější z lovců jen nechat zdát. Mezi lidmi se o něm povídalo, že je vtělením boha Denneha. Šaraj o těchto řečech věděl, zpola jim věřil, a proto byl k Lovci vždy uctivější, než bývalo jeho zvykem. Lovec naopak nešetřil odměnou i za tak skromnou práci jako ostření kopí, což byl jeho nejčastější požadavek.

Jednoho večera opět navštívil Lovec Šarajovu kovárnu, tentokrát ale s prázdnýma rukama.

„Vykovej mi nové kopí, Šaraji,“ pravil Lovec.

„Co se stalo s tím starým?“ podivil se Šaraj, protože věděl, že Lovec nikdy svoji kořist neminul a svoji zbraň opatroval jako oko v hlavě.

„Narazil jsem na askhara,“ začal Lovec. „Ten tvor měl zatraceně tuhý kořínek. Kopím jsem jej neskolil a než jsem stačil natáhnout tětivu svého luku, byl tentam.“

Šaraj jen povytáhl obočí, ale nic neřekl. Neměl ve zvyku vysmívat se lidem, natož pak bohům.

„Zastav se tedy pozítří, Lovče.“

S tím se rozloučili a kovář se opět pustil do práce. Před půlnocí, když už chtěl zavřít kovárnu, zaklepal někdo na dveře. Šaraj se ohlédl a spatřil před kovárnou stát člověka menší postavy, skoro až trpaslíka. Šaraj se už chystal, že nočního návštěvníka odmítne, ale příchozí promluvil dřív:

„Nehněvej se, Šaraji, že tě zdržuji od jistě zaslouženého spánku. Ale mám pro tebe práci, kterou určitě neodmítneš.“

Šaraj popošel blíž k cizinci a posvítil si na něj lucernou. Ten muž vskutku vypadal jako trpaslík, ovšem na trpasličí poměry byl až příliš pohledný. Tenké černé kníry a dlouhá úzká bradka mu z jinak hladké tváře splývaly skoro až do pasu, oděn byl pak v látkách, za které by se nemohli stydět ani vznešení elfští velmoži. Jeho tvář měla snědou barvu a nad úzkými štěrbinami očí mu na hlavě dřepěl velký klobouk, vázaný z dlouhých pruhů barevné látky – takovou pokrývku hlavy Šaraj jakživ neviděl.

„Mohu dál?“ tázal se cizinec, když udivený Šaraj nic neříkal. Kovář muži pokynul a zavedl jej do kovárny. Pohledný trpaslík se usadil na stolici a začal bez okolků:

„Dnes k tobě přišel jistý muž, jemuž zde říkáte prostě Lovec.“

„Jak o tom víš?“ zeptal se Šaraj, ale muž jeho otázku přešel.

„Objednal si u tebe nové kopí. Věz, že onen Lovec je můj velmi dobrý přítel a já bych mu rád to nové kopí daroval. Vyžaduji ale od tebe mnohem víc, než jen obyčejnou kovářskou práci, byť výrobky z tvé dílny dalece převyšují to, co si obvykle představuji pod slovem ‚obyčejný‘.“ Trpaslíkova řeč byla rozmáchlá a Šaraj měl co dělat, aby neztratil nit.

„Mám s sebou rudu, kterou ti na onen výrobek poskytnu – a věz, že takovou jsi ještě nikdy neviděl – a sám se, jsa vzdělán v oboru alchymie, zhostím dodatečných úprav, jež z kopí udělají zbraň tak mocnou, že bude hodna i boha.“

Šaraj se zarazil, když trpaslík dal důraz na poslední slovo své věty. Ještě jednou si muže pořádně prohlédl – v mihotavém světle lucerny se mu zdálo, že jeho oči jsou jaksi zakalené, jako by pozbývaly zorniček. Vzpomněl si, že takto bývali často popisováni bohové. Co když tu přede mnou sedí sám Iawrin? Zeptal se v duchu sám sebe a poněkud ho znepokojilo, když se při této myšlence trpaslík pousmál a mírně se poklonil.

„Dobrá, můj pane,“ odkašlal si a zmateně se zeptal: „Co ale za svoji pomoc budeš chtít?“

„Naopak, můj kováři,“ zasmál se trpaslík. „Já zaplatím tobě. A štědře. Řekni si, oč žádáš.“

Šaraj se zamyslel. Nikdy nechtěl víc, než mu po právu za jeho práci náleželo. S několika groši v kapse si vystačil po mnoho dní. Ale pak se mu do mysli vkradla myšlenka, která jej trápila už dlouhou dobu – miloval jednu dívku, Sennaru. Ta byla ale dcerou bohatého měšťana a neslušelo se, aby se stala ženou obyčejného kováře. Ani sama Sennara o Šaraje nikdy ani pohledem nezavadila, a to jej trápilo ještě víc.

„Budiž tedy,“ řekl náhle trpaslík a vytrhl tak Šaraje ze zamyšlení. „Pokud svoji práci odvedeš, bude Sennara tvá. Dej se do práce.“

S tím se trpaslík zvedl a odkráčel z kovárny. Šaraj tam ještě dlouho stál a nevěřil tomu, co právě zažil, ale pak znovu rozdmýchal výheň a podíval se na rudnou hroudu, kterou zde trpaslík zanechal. Byl to opravdu zvláštní kus železa. Měl tmavě rudou barvu a vypadal, jako by jej obrovské ruce již několikrát zmačkaly a uhnětly jako pekařka hněte těsto na housky. Šaraj pokrčil rameny a pustil se do práce.

Kdo by druhý den přišel ke kovárně, podivil by se, jaké shromáždění se tu sešlo. Desítky zvědavců nakukovaly Šarajovi přes rameno, když kul a znovu překládal roztavené železo. S každým úderem jeho kladiva totiž ze železa létaly barevné jiskry, od temně červených i modrých po jasné žluté a zelené. Mnoho jisker popálilo kovářovi ruce a některé mu padly do očí. Byla to velmi bolestivá práce, ale to železo Šarajovi natolik učarovalo, že se ten den nevěnoval ničemu jinému. A ddyž pak v podvečer přišel do kovárny trpaslík a ptal se, jak Šaraj pokročil, kovář mu ukázal hotové kopí.

„Dobrá práce, Šaraji,“ pokyvoval cizinec uznale hlavou. „Zasloužíš si můj obdiv. Nyní ale zavři kovárnu a nech chvíli pracovat zase mě.“

Šaraj zavřel vrata do své dílny a sledoval trpaslíkovo počínání. Ten položil kopí na kovadlinu a nesčetněkrát jej poléval tekutinami různých barev, které vytahoval ze záhybů svého oděvu. Přitom mumlal nějaká zaříkání, kterým Šaraj nerozuměl. Několikrát pokynul trpaslík Šarajovi, aby rozdmýchal oheň ve výhni a strčil kopí do jejího žáru. Jeho hrot pokaždé vzplanul jinou barvou. K půlnoci Šaraj samým vyčerpáním usnul. Když se nad ránem vzbudil, našel v kovárně spícího trpaslíka a na kovadlině ležet hotové kopí. Vzal jej do ruky a díval se na tu přenádhernou práci. Ocel byla chladná, ale přesto zářila, jako by ji právě vytáhl z výhně. Železo bylo protkáno tisícem drobných žilek, přitom ale ostří bylo zbroušeno do hladka. Když Šaraj máchl kopím ve vzduchu, naježily se mu chlupy a po celém těle mu přejel mráz. A jak si kopí prohlížel, rozbolely jej oči, do kterých mu napadaly jiskry z kovaného železa. A tu si nepřál nic jiného než si kopí ponechat. Bolelo jej srdce z pomyšlení, že by výrobek tak nádherný, vykoupený palčivou bolestí, měl dát z ruky. Ano, nechám si ho, rozhodl se Šaraj. Vydal se z Dabaru na jih a doufal, že nalezne štěstí v Daliemonu.

S každým úderem jeho kladiva ze železa létaly barevné jiskry.

Osm dní se mu dařilo schovávat v houštinách a putovat skrytě mimo kupecké cesty, devátého dne mu ale cestu zastoupil trpaslík. Šaraj se ho zalekl a namířil proti němu ukradené kopí.

„Tak s takovou mě teď vítáš?“ hněval se trpaslík. „Měl jsem tě za poctivého muže, Šaraji, ale nakonec jsi stejný jako ten nejubožejší zlodějíček.“

„Omlouvám se,“ sklonil kopí Šaraj. „Ale řekl jsi, že si za svoji práci můžu přát cokoliv. Přeji si tedy toto kopí.“

„To kopí nemůžeš mít, Šaraji. Vložil jsem do něj příliš velikou moc a tou nesmí vládnout žádný smrtelník.“

„Pak mi ale řekni, kdo jsi ty, když tou mocí vládneš.“

„Znáš mě jako Iawrina, kováři,“ řekl trpaslík. „Vydej mi to kopí, nebo tě namísto odměny stihne trest.“

Šaraj dlouho váhal, bál se vadit se s bohy, ale láska k získanému kopí během oněch devíti dní úprku v něm ještě zesílila. Snad to bylo tou božskou mocí, snad těmi jiskrami, co mu napadaly do očí. A tak se vzepřel:

„Nedám ti jej, Iawrine. Pokud je chceš, budeš mi je muset vzít.“

„Budiž,“ povzdechl si Iawrin, otočil se a odešel. Překvapený Šaraj se za ním ještě dlouze díval.

Dalších několik dní putoval kovář po cestě do Daliemonu a již se neskrýval. V hloubi duše ale cítil, že ještě není všemu konec. Bohové jen tak nezapomínají. A vskutku, sotva překročil hranice Daliemonského hvozdu, začal mít neodbytný pocit, že jej někdo sleduje. Sám se ale v temných lesích bál, a tak si na večer zapálil oheň. Povečeřel zbytek sucharů, které ještě měl, a chystal se ke spánku, když k jeho ohni přišel muž. A nebyl to nikdo jiný než Lovec.

Kovář se ulekl a ihned si vzpomněl na vše, co se o Lovci v Dabaru říkalo.

„Mohu přisednout?“ zeptal se Lovec přátelsky.

Šaraj mu pokynul a třásl se strachy, co bude dál. Co když je to opravdu Denneh a co když už ví, že jsem ukradl jeho dar? Lovec však neříkal nic, jen přiložil do ohně a vytáhl ze svého tlumoku láhev vína. Nabídl i Šarajovi – kovář si ostýchavě zavdal a stále byl jako na trní, co se bude dít.

„Jsi daleko od domova, kováři,“ začal konečně příchozí. „Cestuješ sám a nalehko, mohlo by se ti něco stát.“

Je to snad výhrůžka? Pomyslel si Šaraj a strach začal pomalu střídat hněv. Ten pocit mu byl vždy cizí, ale teď jakoby se vynořil z jeho nitra, kde byl po všechna léta pohřben.

„Co je ti do toho, lovče?“ odsekl Lovci a sám byl překvapen tím příkrým tónem.

Lovec na něj krátce udiveně pohlédl, ale mlčel.

„Chci jen říct,“ pokračoval po chvíli. „Že nikdo by se neměl pohybovat po těchto starých hvozdech beze zbraně.“

„Já zbraň mám.“ řekl Šaraj úsečně a zalekl se, když se slyšel. Co to s tebou je, Šaraji? To ses dočista pomátl? Jeho vnitřní hlas byl ale umlčen jinými pocity, které kováři velely co nejrychleji se Lovce zbavit. Jakkoliv. Stočil pohled na kopí zabalené v plátně.

„To je to kopí, které jsem si u tebe objednal?“ zajímal se Lovec. „Jsi hodný, že jsi mi jej přinesl až sem.“

Šarajovy ruce samy našly ratiště a zbavily jej plátna.

„Mohu?“ natáhl ruku Lovec. Chce mi je vzít! Šarajovy oči se zúžily, kovář vycenil zuby a namířil hrot kopí proti Lovci. Ten zůstával neuvěřitelně klidný.

„Tohle chceš, Šaraji? Zaútočit na boha?“

V kováři hrklo, zatočila se mu hlava a on si až teď všiml Lovcových očí – byly bez zorniček. Šaraj dostal znovu strach jako zvíře zahnané do kouta. A takové zvíře vždy zaútočí. Šaraj bodl kopím kupředu, ale proti Lovci byl zoufale pomalý. Ten se ladně vyhnul, stiskl ratiště kopí a mrštil kovářem o zem.

„Takhle to opravdu chceš, Šaraji?!“ zahřímal Lovec a vztyčil se nad kovářem.

Šaraj se před ním sklonil, zaryl hlavu do země mezi špičky Lovcových bot a kál se:

„Prosím za odpuštění, pane. Nevěděl jsem, co činím. To kopí nade mnou mělo moc.“

„Vstaň,“ přikázal mu Lovec. „Zle ses provinil, kováři, a musíš být potrestán. Od této chvíle již nebudeš znám jako proslulý kovář Šaraj z Dabaru. Pozbudeš svého řemesla a budeš muset živit jinak.“

S tím se Lovec otočil a měl se k odchodu. V Šarajovi ale znovu vzkypěl hněv. Mé kovářské umění že má přijít vniveč? Celý život jsem se lopotil, abych pak kvůli rozmaru bohů šel o žebrotě? Nikdy! Šaraj popadl svůj nůž a skočil Lovci do zad. Chystal se mu vrazit dýku pod žebra, ale Lovec byl i teď rychlejší. Popadl nebohého kováře za vlasy a smýkl s ním na zem. Pak vzal své kopí a prohnal jej Šarajovým stehnem. Kovář bolestí zavyl a jeho ryk se nesl nočním lesem.

„Ty podlý ubožáku,“ sklonil se nad ním Lovec. „Nevážil sis svého ušetřeného života, ba nevážil sis ani daru, který ti Iawrin slíbil za tvoji práci. Tak teď poslouchej. Kletbu, kterou na tebe vkládám, si poneseš po zbytek dnů tohoto světa, nebo dokud tě jí sám nezbavím. Zemřeš stářím, ale i po smrti budeš věčným svědkem toho, co toto kopí přinese tvému lidu. Domýšlivost a hněv ti zastřel zdravý rozum, tedy i ten, kdo bude třímat toto kopí, bude vládnout v hněvu a pýše. To kopí bude příčinou sváru, který nikdy neskončí a který pohltí celý tvůj národ. Ty sám budeš zapomenut, ale válka, jíž si právě zavdal příčinu, ti bude na věky připomínat to, co jsi udělal. A tvá milá, kterou sis vybral jako dar, ta zemře jako první.“

Lovec vytrhl kopí z kovářovy nohy, napřáhl se a mrštil jej k nebi. Kopí letělo vysoko a dopadlo do dabarských plání až za několik dní. Lovec poté odešel a zanechal krvácejícího Šaraje osudu, který mu právě vyjevil.

Zhrouceného kováře našel druhý den kupec, který měl cestu do Dabaru. Naložil zraněného na vůz, ošetřil mu ránu a zavezl jej do města. Šaraj se probral až v lazaretu. Říkal všem, že je zdejším kovářem, ale nikdo jej nepoznával. Když pak konečně o berli došel ke své kovárně, ta tu nebyla. Jen opuštěný dům se zatlučenými okny. Mnohokrát se pokusil Šaraj získat svou kovárnu zpět, mnohokrát zkoušel všem dokázat, že vládne kovářskému řemeslu, ale nikdy neuspěl. Leckde jej měli jen za žebráka a když už jej pustili ke kovadlině, nic se mu nedařilo. K Šarajovu neštěstí přispěla i zpráva, že jeho milá, Sennara, se kterou nikdy nepromluvil, náhle zemřela. A tak Šaraj pozbyl i ten poslední důvod k žití.

Kopí, jež Lovec zahodil, nalezl pak bratr tehdejšího vévody. Poznal, že jde o mocný předmět a s jeho pomocí sesadil svého sourozence. Kopí u něj ale dlouho nezůstalo. Jeho strýc mu jej ukradl a sám jej tím kopím zabil. Kopí pak změnilo majitele ještě mnohokrát a zapříčinilo spoustu válek a vražd. Až po mnoha létech se ztratilo, ale to už byl Šaraj po smrti. Jeho duch však stále chodil po světě a přihlížel, jak se národ barbarů do krve hádá, kdo mocné kopí vyrobil – zda obyčejný Kovář, nebo bůh Lovec.

2000 © Jezevec