Almérion

O Dúndarech ve SkřivěTrvalý odkazTisk

Už je to mnoho Věků, co pan rytíř ze Skřivy držel ochrannou ruku nad úvozem v Zálesí. Za jeho panování tudy projížděli kupci z Danvadu na jih a byť bylo v těch dobách zbojníků po lesích nespočet, žádný si netroufl usadit se právě v Zálesí. Pak ale na smrt nemocná žena rytířova porodila mu znenadání syna, kterému dali jméno Borovist. Matka zemřela porodní bábě v náruči a synka tak vychoval otec sám.

Borovistovi ale nebylo dáno zdědit Skřivu po svém otci. Jakmile nadešel devátý Věk jeho života, stala se podivná věc. Tu noc venku zuřila bouře, vítr cloumal okenicemi a déšť bušil do střech. Vprostřed té nevlídné noci zabušil na bránu poutník. Šaty měl promoklé, z cestovního pláště takřka cáry a široký klobouk se schlíplou krempou. Purkrabí ho pustil dovnitř a dal mu nocleh a něco k snědku. Cizinec se představil jako Redegen a že prý jde z Towerodu. A když chtěl purkrabí vědět víc, prozradil Redegen ještě, že v Danvadu hledá ukryté dědictví.

A pak se začaly dít věci.

Zaburácel hrom a do hradní věže udeřil blesk. Ozvala se trubka a kdekdo se vyhrnul na nádvoří, protože střecha vzplála plamenem. Lidé ve strachu pobíhali jedni sem a druzí tam, nosili vodu ze studně a vynášeli ji do věže. Bylo už ale pozdě. Střecha se propadla a zřítilo se i horní patro, kde byla Borovistova ložnice. Té noci chlapec zemřel.

Nad ránem déšť oheň uhasil a rytíř ze Skřivy jako bez duše klečel v oharcích, mnouc v rukou popel z Borovistova těla. Tehdy za ním přišel Redegen a nabídl mu, že jeho syna přivede zpět. Rytíř jej za ta slova nejdříve chtěl nechat zbičovat, ale pak se mu cizincův návrh rozležel v hlavě. Neptal se, jak to Redegen udělá, ani co za to chce. Chtěl zpět svého syna.

Redegen poslal rytíře pryč z vyhořelé věže a nakázal, aby jej nikdo nevyrušoval, sic zaplatí životem. Pak celý den činil přípravy a po západu slunce započal obřad. Byla to strašlivá noc, kdy všichni ďáblové slétli se ke Skřivě a duchové mrtvých točili se kolem věže v hrůzném tanci. Mnoho lidí z hradu raději uteklo do lesů, jen rytíř se svými zbrojnoši zůstal. Nad ránem běsnění utichlo a rytíř vstoupil do věže. Na velkém dubovém stole leželo Borovistovo tělo, bledé jako smrt, ale přesto živé. Rytíř svého syna objal a do očí vhrnuly se mu slzy. Chtěje poděkovat neznámému dobrodinci, počal se shánět po Redegenovi, ale po nečekaném hostu jako by se zem slehla.

Borovist dospěl a vyrostl do krásy. Leckterý elf mohl mu závidět jeho jemné rysy a dlouhý havraní vlas, stejně tak i zručnost jízdy na koni a přesnou mušku lukostřelbě. Skřivský pán po devět Věků od hrůzné noci vedl Borovista k lásce ke kraji, poddaným a věrnosti lennímu pánu. Devátého Věku rytíř zemřel a panství předal svému synovi. Nad rytířovým tělem navršili mohylu a odevzdali jeho duši Furamarovi. Jen Borovist pohřbu se nezúčastnil – uzavřel se ve věži, která byla před Věky svědkem jeho smrti, a od té doby jej nikdo z poddaných více nespatřil. Příkazy posílal po purkrabím, který s každou návštěvou nového pána jen více propadal chmurám.

Ve Skřivě nastaly nedobré časy. Pevnost chátrala, úrody příliš nebylo a mezi lidem se rozkřiklo, že Borovist obcuje se sukubou a odevzdal svou duši ďáblům. Každý si pamatoval tu noc, kdy podivínský čaroděj přivedl malého Borovista zpět z říše mrtvých, a pověst, kterou si nyní Skřiva vysloužila, zrazovala kupce od cesty přes záleský újezd.

Jenže bylo ještě hůř. Za panem Borovistem začali docházet cizinci z dalekých končin, které tu nikdy dřív nikdo neviděl. Přijížděli pokaždé v noci a stejně jako Borovista ani je nesměl nikdo spatřit. Purkrabí zešílel a vzal si život, nového hradního správce povolal Borovist z cizích krajů. Sprosté a hrbaté chlapisko, kterému by člověk ani zlámaný groš nehodil.

Po nocích děly se ve Skřivě věci, ze kterých naskakovala husí kůže. Blesky a hromobití bušily do věže, do čehož ozýval se jekot tak děsivý, že by i mrtví z hrobu vstali. A k tomu při každé takové noční hrůze zemřela žena či dítě z podhradí. Těla těch nevinných jakoby divou zvěří byla roztrhána, zbavena krve a jako špinavý hadr pohozena tu v koutě sednice, tu zase v maštali, jindy zas ve sněhu na návsi. Lidé, co zbývali, báli se o svůj holý život. Potají šeptali si o tom, že Skřivu opanovali dúndarové, bytosti krvelačné a nezdolné, plémě ďáblů tak ukrutných, že i sami bohové mají z nich strach, a proto jsou veškeré modlitby nevyslyšeny. O Borovistovi mluvili jen velmi zřídka a se strachem v očích, neboť on je prý dúndarů král a dokáže zaslechnout vše, co se ve Skřivě říká.

Pak jedné noci svitla skřivským naděje. V podhradí zastavila se na noc trojice reků, kteří vyslechli bědování lidí a zburcovali je k činům. Postavili stroje, vyrobili zbraně, namíchali čarodějné býlí a když slunce bylo na obloze nejvýš, pozvedli ruku k útoku. Poprvé po dlouhých Dobách otevřely se brány hradu, nikdo jej nebránil. Věž vzali ztečí, a na střeše opět vzplál oheň. Trojlístek reků vtrhl do věže a děsivý jekot oznamoval, že s Borovistem a jeho kompanií je konec. Oheň zesílil a pohltil celou věž, ba ani chrabří hrdinové nevyvázli živí. Tak skončil poslední pán Skřivy, o kterém se říkalo, že byl králem dúndarů.

2000 © Jezevec