Almérion

Pusté zdi RinewaduTrvalý odkazTisk

Málokdo z lidí si dnes vzpomene na doby, kdy elfští pánové poroučeli zemím od jižních břehů Almérionu po ústí Velké řeky na hranicích Darganského království. V těch časech města vzkvétala, v ulicích se čile obchodovalo, kameníci neměli o práci nouzi a konšelům ze samého přepychu praskaly kalhoty ve švech. A pokud šlo o práci kovářskou, sotva by kde pohledal větších mistrů, než v rinewadském cechu. Až příliš rychle získal Rinewad na moci a slávě a protože co se moc blýská, tomu smrt jistá – jak praví přísloví v oněch krajích – přišla i na Rinewad bída a strast.

Tak velké bohatství, které proudilo z města i do něj, přitáhlo lapky a loupežníky. S většinou věděli si rady rejtaři, ale jeden byl horší než všichni ostatní dohromady. Všichni jej znali jako Knížete, ale málokdo přežil setkání s proslulým lapkou. Ti šťastnější přišli o jazyk a oči. Kníže nebyl jako ostatní lupiči, byl zbojníkem. Nešlo mu o majetek, nechtěl si nahrabat pokladů. Jeho činy však bolely rinewadské víc, než měšec uloupených dukátů. Kníže narušoval řád věcí – přepadával vozy se žoldem, střílel po vranách nesoucích důležité zprávy, radní pány zbavoval životů jak se mu zachtělo a rejtarům, kteří jej už půldruhého Věku honili, smál se takřka do tváře.

Konšelé vypsali na hlavu Knížete vysokou odměnu a do města začali se stahovat lovci hlav. Ale ani ti nedokázali Knížete vypátrat, a tak posedávali po krčmách a z dlouhé chvíle se rvali mezi sebou, okrádali poctivé kupce a znásilňovali dcery ctihodných měšťanů. Později Knížete zadávila snad divá zvěř, snad cholera – ať tak či onak, zmizel a nikdo o něm již neslyšel. Zato v Rinewadu hrdinná chátra přímo zdivočela, někteří rekové přizpůsobili své zvyky městu a dali tak základ rinewadskému podsvětí.

Jednoho zla v podobě Knížete se Rinewad zbavil, mnohem většímu a osudnému ale umožnil sílit a růst. Během několika málo Dob stal se vzkvétající Rinewad baštou lupičů, vrahů, šmelinářů a jiných podvodníků. Ulice se vyprázdnily, v noci se do města už nikdo neodvážil a kupci, kteří zpočátku do Rinewadu jezdívali, se mu teď velikým obloukem vyhýbali, neboť ani na cestách poblíž města nebylo bezpečno.

Rinewad upadal a chudl, až bylo obtížné žvanec do huby sehnat. Obyvatelé žili ve strachu a zlodějský cech vytrvale požíral svého chlebodárce zaživa. Furamarovi kněží se dlouho modlili za spásu svého města, ale bohové jako kdyby je neslyšeli. Pak jeden z kněžích vzal spravedlnost do vlastních rukou – přes zákaz, se kterým každý žrec vstupuje do služeb chrámů, sebral všechnu svou moc a vyrazil v noci do ulic. První cech padl během okamžiku. Nadpřirozené světlo ozařovalo místnosti uvnitř domu, kde měli zloději a vrazi doupě, a řev plný hrůzy prořezával ticho noci jako nůž. Na devadesát vrahů a zlodějů shořelo plamenem zasvěceným Furamarovi, než vyčerpaný mnich klesl na zem u velké studny. Teprve tehdy se k němu odhodlali přijít hrdlořezové blíž. Zaživa jej rozčtvrtili a jeho pozůstatky naházeli do studny.

Říká se, že svými hrůznými činy rinewadští přinutili samotného Furamara, aby dokonal zkázu města. Mohlo to tak být, pravdou ovšem je, že krátce po Noci mnoha smrtí, jak se těm událostem začalo říkat, vtáhl do Rinewadu mor. Netrvalo dlouho a ti, kteří ještě neodešli, zemřeli v bolestech.

Po dlouhé Věky zůstal Rinewad opuštěný a přezdívalo se mu Mrtvé město, protože v noci se ulicemi prý potulovaly duše zemřelých. Až o mnoho Stověků později nechal jej král Inarfi strhnout a na jeho základech vystavěl město nové, které nese jméno Danvad.

2000 © Jezevec