Almérion

Věčný rybář UrreTrvalý odkazTisk

Dlouho po Rozpadu světa, kdy do jižních zemí vtrhla voda a nové moře dostalo jméno po Rogarovi Osvoboditeli, žil na jednom z četných jižních ostrovů rybář Urre. Byl ze staršího rodu skřetů, kteří se jako první na ostrovech usadili. Urreho kamenný dům stál na západním ostrohu Dunivce, jak se říkalo fjordu, jehož strmé svahy často svíraly bouřkové mraky a hromové rány rozeznívaly celé údolí. Urre byl starý a žil sám, ženy nemaje. Ale nebylo tomu tak po veškerý čas – před mnoha léty žila s Urrem v jeho domě Mikka. Byli spolu šťastní – Urre vyjížděl každým ránem na moře pro čerstvé ryby, Mikka mezitím spravovala poničené sítě a připravovala svému muži večeři. Se zapadajícím sluncem se Urre vracíval domů a co neprodal na trhu, to buď vyudili, nebo naložili do soli.

Celá léta si přáli, aby je Núme vyslyšela a darovala jim dítě, to ale stále nepřicházelo. Až jednoho dne Mikka ulehla v horečce do postele a již z ní nevstala. Urre nemohl zanechat svoji nemocnou ženou doma samotnou, a tak jeho vyjížďky na moře nebyly již tak časté. Příliš toho neulovil a ještě méně prodal. Blížila se zima a Urre byl zoufalý. Prosil Fjormira, aby mu pomohl a ukončil Mikkino trápení, a velký bůh jej nakonec skutečně vyslyšel. Jak už to ale u nevypočitatelných ostrovních bohů bývá, Fjormir si Urreho prosbu přebral po svém. Ubohá Mikka zemřela Urremu v náručí při jednom ze svých ošklivých záchvatů rudého kašle.

Urre od té doby opět jezdil na moře, ale trávil na něm teď mnohem více času, na trh přijížděl až mezi posledními a i když jeho ryby byly čerstvé, prodal jich jen velice málo. Čím dál častěji však zůstával Urre na moři i přes noc, dokonce i za těch nejzuřivějších bouří, a volal do rozbouřeného oceánu, ať si jej Fjormir vezme, aby se mohl opět shledat se svou Mikkou.

Jedné takové noci vyvrhlo moře na palubu jeho lodi mladého hocha. Rybář se velmi polekal, ale když zjistil, že chlapec žije, odvezl jej do svého domu, zabalil do kožešin a položil k ohni. Tři dny se hoch zmítal v horečkách a Urre nevěděl, zda se dožije dalšího dne. Čtvrtého dne ale nemoc ustoupila a chlapec se probral.

„Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se jej Urre, když mu podával horkou rybí polévku. Chlapec jídlo přijal, ale nic neřekl.

Urre od té doby opět jezdil na moře, ale trávil na něm teď mnohem více času.

„Umíš mluvit?“ zkoušel to dál Urre, ale chlapec neodpověděl a neřekl nic ani celý následující týden. Urre měl sice znovu důvod vyplouvat na moře a vracet se včas s úlovkem, ale trápilo jej, odkud se hoch vzal. Nebyl totiž z rodu skřetů – jeho kůže byla příliš světlá a vlasy měly barvu zralého žita. Také byl na svá léta příliš holý – na bradě mu už sice rašilo pár chloupků, ale o vousu, jakým se pyšnili skřetí hoši chlapcova věku, tu nemohla být řeč. Urre tak nabyl dojmu, že chlapec pocházel ze zemí půlnoční strany, z pevniny. S tím si nějaký čas vystačil, ale ne na dlouho.

Jednoho dne se mu do sítě vpletl velice těžký úlovek. Urre měl co dělat, aby ryba jeho nevelkou loď nepřevrhla, ale nakonec ji s vypětím všech sil vytáhl na palubu. Byla dlouhá na šest loktů a její tělo bylo silnější než trup skřetího nájezdníka. Urre ji už už chtěl zabít, když ryba náhle promluvila:

„Nechej mě žít, Urre! Nechej mě žít a povím ti tajemství.“

Urre uskočil, ale hned se zase vzpamatoval, přisedl k rybě a zeptal se:

„Jaké je to tajemství, kterým chceš vykoupit svůj život?“

„Tajemství, které tě již dlouho trápí,“ pravila ryba.

„Řekneš mi, odkud pochází ten hoch?“ zeptal se horlivě Urre.

„Neřeknu ti to, nýbrž ukážu.“

„Tedy žij,“ rozhodl Urre a vhodil rybu zpět do moře. Ta se několikrát převalila ve vlnách a nabrala polední směr.

„Pluj za mnou, rybáři!“ zavolala na Urreho, ten se chopil kormidla a vyplul za mluvící rybou.

Pluli celé odpoledne, až se ryba najednou zastavila.

„Zanechej zde svoji loď, Urre,“ řekla ryba. „Skoč do vody a ponoř se za mnou.“

Urreho zvědavost jej sžírala a nemohl se dočkat, až zjistí pravdu. Přivázal kormidlo, vykasal plachtu a skočil do vody za rybou. Potápěli se spolu hlouběji a hlouběji, až téměř nebylo nic vidět, když se z vodního šera před nimi vynořila příď lodi. Byla to jedna z těch velkých lodí, které měly mnoho plachet a vysoké boky a které čas od času připlouvaly ze severu ke skřetím ostrovům. Urre proplaval kolem lodi, aby si ji prohlédl, ale pak se již musel vrátit, aby se nadechl.

„To je místo, odkud k tobě ten hoch přišel,“ řekla mu ryba, když se oba vynořili na hladinu.

Urre rybě poděkoval, vylezl do lodi a vrátil se zpět na ostrov. Řekl chlapci, co našel, v naději, že se snad rozpomene a promluví. Hoch ale i nadále mlčel, jako by ani mluvit neuměl. A přestože jej měl Urre rád jako vlastního, velice ho chlapcovo mlčení trápilo. Pokaždé, když byl na moři, prosil velikého Fjormira, aby chlapci vrátil řeč. Bůh ale mlčel stejně jako Urreho chráněnec. Urre však nebyl trpělivý muž a když jeho prosby nikam nevedly, začal být na Fjormira rozzlobený.

„Již podruhé jsi vyslyšel mé přání, Fjormire,“ volal zas do vodní tříště. „A znovu sis vystřelil ze starého Urreho! Dal jsi mi syna, ale k čemupak to je, když je v mém domě cizincem? K čemupak to je, když se mnou ani slova nepromluví? K čertu s takovým synem!“

V odpověď zahřmělo a Urreho spláchla s paluby velká vlna. Urre se jen tak tak vyškrábal zpět a raději se vrátil domů. V hrůze ale zjistil, že chlapec v domku není. Vyděsil se, že snad za jeho zmizení může sám svou kletbou, a začal chlapce hledat. Nejprve si usmyslel, že hoch odešel do přístavu, a proto vyrazil nejdřív tam. Ptal se v krčmě a na trhu, ale tam nikdo o žádném chlapci nevěděl a když jim Urre vypravoval, jak jej našel a jak se od mluvící ryby dozvěděl o ztroskotané lodi, pomysleli si o něm, že se zbláznil. Urre si toho ale nevšímal a stále se všech ptal, zda neviděli malého plavého chlapce.

Přišla noc a Urre se vrátil do svého příbytku s nadějí, že se hoch snad vrátil, ale nebylo tomu tak. Urre prosil Fjormira o odpuštění, litoval svého počínání, ale noc přešla v ráno a ráno zas v den a chlapec se nevrátil. Urreho napadlo, že by snad mohl najít mluvící rybu, aby mu skřeti v přístavu uvěřili a pomohli mu hocha najít. Vyrazil tedy na moře, rozhodil sítě a volal. K večeru se před lodí ozval známý hlas:

„Copak Urre? Proč mě stále voláš?“

„Ach, rybko zlatá!“ rozradostnil se Urre. „Provedl jsem hroznou věc – nevážil jsem si daru, který mi seslal sám Fjormir, a teď bych si přál vzít svá slova zpět.“

„Jsi horká hlava, Urre,“ kárala ho však ryba. „Měl sis dříve rozmyslet, co vypustíš z úst. Teď je již pozdě na lítost.“

Když se ale Urre znovu rozplakal, ryba se nad ním přece jen slitovala.

„Vezmi svou loď a popluj za mnou, možná vím, kdo by ti mohl pomoci.“

Urre skasal plachtu a v naději vyrazil za rybou. Pluli po zbytek dne a celou noc, než se zastavili u malého ostrůvku – byl sotva na dvě délky lodě dlouhý a rostl na něm jediný, zato košatý strom.

„Ten strom pochází z prvních Věků,“ pravila ryba. „Mnohé již zažil a leccos ví. Když se ho zeptáš, třeba ti poví, kde máš svého hocha hledat.“

Urre rybě poděkoval a vystoupil na ostrov. Dřepl si do kořenů stromu a oslovil jej:

„Moudrý velikáne, vyslyš mou prosbu. Mocný Fjormir mě obdaroval synem, ale já jsem jej svým neuváženým slovem vyhnal ze svého domu. Znelíbil jsem se tak Fjormirovi a nyní toho lituji. Poraď mi, jak mám svého syna znovu najít?“

Avšak jediným zvukem, který strom vydal, bylo šumění větru v jeho listí.

„Prastarý strome,“ zkusil to znovu Urre. „Pověz mi, jak odčiním svá slova? Jak znovu získám přízeň bohů?“

Ani teď strom nic neřekl a Urre opět propadl v zoufalství. Ještě několikrát strom oslovil, ale marně. Velikán mlčel. Pak přišla noc, unavený Urre se schoulil mezi kořeny obrovitého stromu a usnul. V noci se mu zdálo, že slyší nějaký tichý, šumivý hlas:

„Musssíššš čekat, Urre,“ říkal ten hlas. „Vššše má sssvůj časss…“

Když se pak ráno Urre probudil, hrklo v něm – jeho loď byla pryč!

„Proč jsem jen poslechl tu prokletou rybu?“ bědoval Urre. „Proč jsem jen vylézal na tento prťavý ostrov, kde nyní zemřu hladem či žízní? Prý zeptej se stromu. Kdo to kdy ale slyšel, aby strom mluvil?“

Urre sebral kámen a vrhl jej proti kmenu stromu. Pak sbíral další a další, házel je do vody a u toho křičel:

„Za všechno můžeš ty, Fjormire, zlomyslný bože! Chtěl jsem po tobě syna, ale vzal jsi mi ženu! Chtěl jsem zemřít také, ale tys mi dal syna. Chtěl jsem, abys mu vrátil řeč, ale tys mi jej ukradl! Už mám dost těch tvých hříček, buď proklet!“

V té chvíli zahřmělo, větve stromu zašuměly a pukliny jeho kmenu rozezněl skřípavý hlas:

„Příliš rychle zapomínáš, rybáři, kde je tvé místo na tomto světě. Dal jsem ti vytouženého syna, abys měl znovu důvod žít. Jen kvůli tobě jsem jej zachránil před smrtí, jež by ho jinak čekala. Ty sis ale mého daru nevážil. Ten hoch mohl být u tebe šťastný, tys jej ale vyhnal. Nevážil sis ani mé rady, když jsi ho chtěl znovu nalézt. A ze své vlastní netrpělivosti teď viníš mě, Fjormira?“

Bůh se odmlčel, aby dodal svým slovům patřičnou váhu. Pokračoval však již mírnějším tónem.

„Přesto ti dám ještě jednu šanci – tvého syna jsem proměnil v rudou rybku. Když ji najdeš a chytíš, budete pak žít spolu a tvé hříchy budou odčiněny.“

Znovu zahřmělo a Urreho loď se jako mávnutím kouzelného proutku objevila na místě, kde ji předešlé noci zakotvil. Urre pokorně napjal plachtu, rozhodil sítě a dal se do lovu. Za všechna ta léta již vylovil mnoho ryb, ale žádná z nich nebyla rudá. A jen Fjormir ví, jak dlouho ještě bude věčný rybář brázdit oceán. Někdy, když je moře klidné a sedne na něj mlha, můžete vidět jeho svítilnu, jak slabě svítí do noci. 

2000 © Jezevec